Ždánické astronomické jaro 2024

/ 21.06.2024 /

Krásná vlasatice

2. 4. 2024

Na začátku dubna bylo počasí milosrdné a naskytla se nám tak šance znovu a lépe vyfotit za jasné, bezměsíčné noci kometu 12P/Pons-Brooks přes optiku hvězdárenské "pětadvacítky" - dalekohledu 250/1000, který používáme primárně k focení různých klenotů noční oblohy. V té době kometa dosahovala asi 4. magnitudy. Tento snímek vznikl zpracováním dat pořízených za jednu noc. Kromě nazelenalé komy okolo kometárního jádra si na snímku můžete celkem detailně prohlédnout i její namodralý iontový ohon. Je to vlasatice, jak má být. Kometa se toulala krátce po soumraku nizoučko nad obzorem, a i když byla docela jasná, očima bohužel ze Ždánic vidět nebyla. V dalekohledu ale byla moc hezká, což by jistě potvrdili i někteří z našich návštěvníků, kterým jsme kometu v dalekohledu stihli ukázat na sobotním večerním pozorování.

Snímek vznikl složením 65 půlminutových expozic (ISO:800) pomocí fotoaparátu Canon R10 (+68 DF, 20 FF). O data jsme se podělili s návštěvníky našeho kroužku o astrofotografii, kteří si mohli zpracování sami vyzkoušet.

Takto nápadná byla kometa v dalekohledu ještě za soumraku, ve 20:30. Na single shotu (1x30s, ISO:800) vyniká především její prachový ohon.

Ještě před koncem našeho focení asi ve 21:30 jsme s fotoaparátem Canon RP a objektivem typu rybí oko z kopule zachytili také zodiakální světlo. Tento poměrně slabý kužel světla lze nejlépe vyfotografovat kolem jarní rovnodennosti během nautického soumraku. Na snímku se tato slabá záře táhne zprava doleva, šikmo nahoru, asi pod úhlem 45°, mezi jasným Jupiterem a Plejádami. Z míst s minimálním světelným znečištěním je zodiakální světlo vidět i očima.

20x20s, ISO:1600; složeno v programu Sequator, upraveno v Lightroom.

Zvětšenina z předchozího obrázku. Kometa 12P/Pons-Brooks byla tak jasná, že ji zachytil i objektiv typu „rybí oko“ se zorným úhlem 160°. Kometa se jeví jako skvrnka s protaženým ohonem, který míří vzhůru od Slunce. Všechny výše uvedené fotografie komety a zodiakálního světla pořídil Petr Hykš.

Mladý Měsíc

11. 4. 2024

Začátkem jara nastávají ideální podmínky pro pozorování dorůstajícího Měsíce. Ten je totiž na jaře vysoko na obloze. Překvapilo nás také jak rychle po obloze peláší – byly to teprve 3 dny, co na obloze v USA úplně zakryl Slunce a už je od něj tak daleko, že jsme i po západu Slunce museli zvednout hlavu docela vysoko k obloze. Snímek vznikl složením šesti fotek s různou expozicí v režimu HDR v programu Adobe Lightroom. Na snímku je tak zachycena jak měsíční strana přivrácená ke Slunci, tak i popelavý svit.

Výtrysk z černé díry v centru galaxie M87

11.-12. 4. 2024

Stejnou noc si podle přívětivých meteorologických podmínek vybral Karel Koss pro fotografování objektů daleké oblohy. Pojali jsme to jako test vyváženosti sestavy našich dalekohledů. Jako testovací objekt byla vybrána galaxie M87 v souhvězdí Panny. Tato galaxie není moc fotogenická, ale o to více zajímavá. Je to velká eliptická galaxie, vzdálenost je asi 54 milionu světelných let. V jejím jádře je opravdová vesmírná obluda: gigantická černá díra. Hmotnost černé díry je neuvěřitelných 3,5 miliardy hmotnosti Slunce. Některé zdroje uvádějí dokonce 6 miliard hmotnosti Slunci. Kolem černé díry je velký akreční disk, který kolem černé díry rotuje rychlostí až 1000 km/s. Rychlost nabalování hmoty je asi 90 planet Země za den. Tato černá díra vystřeluje ze svého okolí proud plazmatu. Částice v tomto výtrysku se pohybuje téměř rychlostí světla. Délka výtrysku je asi 5 000 světelných let od jádra galaxie. Focení výtrysku je docela problematické – musí se najít ta správná délka expozice. A tento výtrysk se Karlovi podařilo s jeho kamerou přes ždánickou čtyřicítku. S výsledkem testování jsme tedy velice spokojeni – montáž šlape jako hodinky a Karel Koss může pořizovat další fantastické snímky objektů hlubokého vesmíru – má jich připravený celý seznam.

Parametry k foto: Dalekohled: RC 406/3250; kamera ZWO ASI 6200 s čipem SONY IMX455 CMOS; rovnač pole: TS 0,8x ( zkrátí ohnisko dalekohledun a 2600mm); filtr: L; expozice 120x 1min, celkem 2 hodiny; pointace: Skywatcher 100/500+Lacerta MGENIII; montáž: GM4000 10MICRON; Gain 0, Offset 50; snímáno s projektem NINA, zpracováno v Pixinsight.

Srovnání ždánické čtyřicítky s Hubblem. Poznáte, který z těchto dvou obrázků byl pořízený ve Ždánicích a který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled? :-)

Bílá erupce a solarosaurus

10. 5. 2024

Uvidět bílou erupci na Slunci je docela vzácnost. Karel Trutnovský na ždánické hvězdárně to štěstí měl a povedlo se mu zachytit toto výrazné zjasnění v mohutné skupině skvrn. Jednalo se o poměrně silnou erupci třídy X4. Polární záře, která onoho večera nastala však přímo s touto událostí na Slunci nesouvisela, ale způsobila ji jiná podobná dřívější erupce právě v této skupině. Fotografie chromosféry s bílou erupcí byla pořízena na hvězdárně ve Ždánicích pomocí dalekohledu Lunt LS100MT (obrázek vlevo). Tentýž den jsme obdrželi obrázek od příznivce naší hvězdárny ze Slovenska Miloše Oberta. Samotnou bílou erupci již v této skupině skvrn nenajdete, protože její životnost je řádově v miutách, ale zato se mu povedlo pomocí zpracování několika obrazů současně zachytit neuvěřitelné podrobnosti (obrázek vpravo). To je ten rozdíl mezi samostatným snímkem (tzv. singleshotem) a zpracovanou astronomickou fotografií. Velice pěkně se také Milošovi Obertovi vykreslila protuberance na okraji slunečního disku, kterou označil jako brontosaura. Podle našeho názoru se však o brontosaura jednat nemůže, protože tento je tak veliký, že by se vůbec na naši planetu nevešel. Naše Země má totiž rozměry asi jako ta velká tmavá sluneční skvrna. Tudíž se podle nás jedná o typický exemplář solarosaura :-).

Vírová galaxie M51v Honících psech

10. 5. 2024

Další kapitola z fotografického deníku Karla Kosse. Tentokrát jde o galaxii M51 zvaná Vírová galaxie. Nachází se v souhvězdí Honící psi. Fotografie byla pořízena na hvězdárně ve Ždánicích, v nocích 17.4.2024, 30.4.2024, 9.5.2024 a 10.5.2024.

Galaxie je od nás vzdálená asi 23 milionu světelných let. Ve velkém dalekohledu lze očima rozpoznat spirální strukturu. Galaxie má průvodce - další galaxii s označením NGC 5195, se kterou je spojena plynnou obálkou. Jde vlastně o srážku dvou galaxií. Ty růžové flíčky jsou velké mlhoviny v galaxii. V pravém horním rohu je galaxie Ic 4263.

Poslední noc 10.5.2024, kdy jsem fotil filtrem L, jsem měl opravdu velkou smůlu. Poslední použitelná noc, poslední filtr a ona došla silná polární záře, která všechno přesvěcovala. Celé zorné pole prozářeno polární září. No nenaštvalo by vás to?

Parametry k foto: Dalekohled: RC 406/3250; kamera ZWO ASI 6200 s čipem SONY IMX455 CMOS; rovnač pole: TS 0,8x (zkrátí ohnisko dalekohledu na 2600mm); použity filtry RGBL od Baader, H-ALFA 3,5nm BAADER. Spolu s filtrem L byl použit filtr IDAS PLS P2; expozice R 21*4min, G 25*4min, B21*4 min, L 89*4min, H-ALFA 38*4min, celkem 13 hodin; pointace: Skywatcher 100/500+Lacerta MGENIII; montáž: GM4000 10MICRON; Gain 0, Offset 50; snímáno s projektem NINA, zpracováno v Pixinsight.

Výjimečně jasná polární záře

10. 5. 2024

Polární záři včetně videa, tak jak ji zachytil na hvězdárně ve Ždánicích Karel Trutnovský, si můžete prohlédnout na adrese: https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/den-a-noc-splnenych-astrofotografickych-prani.html.

Nicméně tento překrásný přírodní úkaz se povedlo zachytit i některým kroužkařům z naší hvězdárny:

Takto pěkně zachytil polární záři nad Lovčicemi Martin Kořínek.

Druhý obrázek Martina Kořínka ukazuje dokonce polární záři ozdobenou meteorem. Meteor byl podle svědectví Martina jasný asi jako Jupiter a je s podivem, že se ho povedlo zachytit i na mobil držený v ruce!

Moc hezký obrázek první vlny polární záře i se zapadajícím Měsícem nám také zaslal náš kroužkař Tomáš Polouček. Snímek pořídil v Hodějicích. Moc mu tímto děkujeme a gratulujeme k parádnímu úlovku!

Třetí člen našeho astrofotografického kroužku, kterému se povedlo zachytit prchavé okamžiky polární záře byl František Paulík. Podařilo se mu odsledovat celý průběh půlnoční vlny od prvních náznaků, přes vrchol, až po doznívání. Své momentky pořídil v Nemoticích a my vybíráme jen dvě zobrazující panorama záře v největším lesku.

Takové hezké běžné Sluníčko ve Ždánicích

13. 5. 2024

Polární záře je za námi a velká mateřská skupina skvrn se kloní k slunečnímu horizontu. Slunce se dostává opět do normálního stavu, nicméně se nachází poblíž vrcholu svého jedenáctiletého cyklu a tak je na něm skvrn požehnaně a okraj Slunce zdobí množství protuberancí. Tuto momentku zachytil svým mobilem naším slunečním dalekohledem Lunt LS100MT Karel Koss. Sluníčko se neokouká, je vždy jiné a vždy krásné.

„Geologická mapa“ Měsíce

15. 5. 2024

Martin Kořínek se pokusil ve středu 15.5. 2024 zaexperimentovat pomocí svého dalekohledu Seestar S50 a vyfotit Měsíc. Ale ne jen tak obyčejně. Celková doba expozice je 3 minuty, asi 20krát pak zvýšil sytost fotky. Potom se podíval na různé barevné fotky Měsíce na internetu a zjistil, že to rozložení barev skutečně sedí! Totéž provedl ještě o pět dní později, 20. 5. 2024 a výsledkem je prakticky geologická mapa Měsíce. Je zde krásně patrné různé zbarvení měsíčních moří, přičemž starší plochy jsou tmavší a přes ně přelévala světlejší vrstva lávy. Uhádnete, které moře nese název Moře jasu? Nejsvětlejší jsou potom paprsky nejmladších velkých kráterů a nejmladší krátery samotné.

Prstencová mlhovina M57 v Lyře

19. 5. 2024

Zde je známá Prstencová planetární mlhovina M57, umírající hvězda odhazující svůj atmosférický závoj, jak ji naší ždánickou „čtyřicítkou“ zachytil náš spolupracovník Karel Koss. Tato vesmírná bublina se postupně rozpíná a v jejím samém středu je dobře patrná malá hvězdička, obnažené a velice žhavé jádro původní hvězdy, budoucí bílý trpaslík. Pozornějšímu člověku však také neunikne, že kolem prstýnku se nachází ještě jeden velice subtilní prsten o asi dvojnásobném průměru. Svědčí o tom, že ještě před tím, než hvězda vytvořila samotnou planetární mlhovinu, tak na sklonku svého života pulzovala a odhazovala kolem sebe spoustu svého hvězdného materiálu. Na fotografii je rovněž dobře patrná nad mlhovinou mnohem vzdálenější spirální galaxie IC1296 a když se budete dívat hodně pozorně, spatříte ještě několik mnohem slabších mlhavých obláčků – vzdálených galaxií. Tato astrofotografie ještě není finální. Vytvoření pěkné astrofotky zabere klidně i několik nocí snímkování a tento obraz M57 obsahuje zatím jen 4,5hod v RGB. Chybí L a H-ALFA. Noci už se krátí....

Karel Koss v kopuli při nočním testování vyváženosti sestavy dalekohledů. Foto: Petr Hykš.

Filament a protuberance

27. 5. 2024

Filamenty a protuberance jedno jsou. Záleží jen na tom, odkud se na ně díváme. Pokud tyto oblaky slunečního plazmatu lemují kotouč Slunce, jeví se oproti černotě vesmíru světlé a červené, zatímco pokud se na ně díváme svrchu proti slunečnímu povrchu, jeví se tmavší. Tento rozsáhlý filament zasahuje až za sluneční horizont, takže se na kraji Slunce proměňuje v protuberanci. Foto: Karel Trutnovský.

„Zrychlující“ bolid nad Ždánicemi

13. 6. 2024

V noci z 13. na 14. června 2024 se nad Ždánicemi otevřelo nebe, protože 51 minut po půlnoci proletěl nad východním obzorem jasný bolid, který zachytila jedna z kamer meteorické sítě CeMeNT hlídkující tímto směrem. Průlet bolidu si můžete také prohlédnout na videu zde: https://youtu.be/jCtud7Xhizk. Z videa je patrné, jak bolid postupně na nebi úhlově zrychloval i když by měl díky tření samozřejmě zpomalovat. Jak je to možné? Může za to perspektiva. Kosmický návštěvník se totiž pohyboval v prostoru prakticky směrem k nám a míjel polohu naší hvězdárny jen docela těsně. Proto se nám zdá, že při vstupu do atmosféry, kdy ve výšce asi 100 km začíná svítit, letí relativně pomalu, ale v okamžiku, kdy nás míjí a současně zaniká se jeho rychlost zdánlivě zvyšuje.

Co dávali v neděli večer na Měsíci?

16. 6. 2024

V našem astrofotografickém kroužku se snažíme vyzdvihnout, jak je pozorování Měsíce stále plné něčeho nového a neokoukatelného, na rozdíl od televizních pořadů. Jak se po Měsíci každou hodinou přesouvá hranice světla a stínu, odhaluje se nám měsíční krajina v novém, dosud často nepoznaném světle. Pozorování Měsíce je plné jedinečných okamžiků a každá hodina rozhodující. V neděli večer 16. června nás Měsíc lákal na pozorování dvou mysů na okraji Zálivu duh a kráteru Clavius ve světle, v jakém jsme je opravdu ještě neviděli.

Měsíc už dorůstal z první čtvrti a měsíční terminátor právě procházel Zálivem duhy (Sinus Iridum) na severozápadním okraji Moře dešťů. Ze tmy se již zvedaly vrcholky pohoří Jura, ačkoliv úpatí hor bylo stále zahaleno stínem. Hory tohoto pohoří dosahují výšky až 3800 m nad plochou Moře dešťů. Pohoří Jura je v podstatě zbytek valu velkého kráteru o průměru 260 km. Část valu byla erodována a dno kráteru bylo zaplaveno lávou. Hornaté okraje pohoří Jura tak vybíhají do Moře dešťů v podobě dvou mysů: Tři tisíce metrů vysoký Heraklidův mys, který vrhá dlouhý špičatý stín, a skoro poloviční Laplaceův mys, blízko kterého přistála v roce 1970 sonda Luna 17 s vozítkem Lunochod 1. V okolí Zálivu duhy je celkem málo kráterů, spíše nás upoutá několik bezejmenných mořských hřbetů, které se mezi krátery proplétají.

Podívali jsme se také na jižní polokouli Měsíce, které dominoval velký a neobyčejně fotogenický kráter Clavius známý svou spirálou šesti postupně se zmenšujících kráterů. Nápadný je i jeho středový vrcholek mezi třetím a čtvrtým z těchto kráterů ve spirále. V takovýchto podrobnostech jsme kráter Clavius dosud nevyfotografovali. Zaujal nás též kráter Scheiner dole uprostřed, na sedmé hodině od Clavia, jehož obrys vystupuje ze stínu jako perlový náhrdelník.

Solarograf "Vesmírné oko"

19. 6. 2024

Blíží se letní slunovrat a schůzky našich astronomických kroužků se už nekonají. Nicméně někteří kroužkaři chodí na hvězdárnu dál a tak jsme společně ve středu 19. června naskenovali několik solarografů, které na nás čekaly v dírkových komorách na zábradlí terasy a trpělivě se exponovaly už od zimy. Solarografy zobrazují dráhy Slunce po obloze a dokáží například zaznamenat i přechod oblačnosti. Trochu se podobají letokruhům na stromech, jenže zde nejsou záznamy po rocích, nýbrž po dnech. V popředí si dále můžeme všimnout řady rodinných domků stojících před hvězdárnou a na obzoru relativně plochý kopec "Strážovják". Tento solarograf navíc vypadá jako by se na nás celý vesmír díval jedním velikým okem! Astrofotografie je disciplína někde na pomezí vědy a umění a v tomto případě převyšuje spíše to druhé. Navíc nám solarografy prozrazdily, že astronomické jaro pomalu končí, tak ať žije astronomické léto!