Zimní astrotoulky hvězdnou oblohou

/ 22.03.2021 /

20. března 2021 v 10:38 hodin světového času, vystoupilo Slunce nad nebeský rovník a začalo astronomické jaro. A přesně to je ta správná chvíle ohlédnout se za uplynulým ročním obdobím skleněnýma očima fotoaparátů spolupracovníků ždánické hvězdárny. Jsme velice rádi, že v této nelehké koronavirové době pořídil na naší hvězdárně vedle Petra Hykše několik hezkých astronomických momentek i Milan Pagáč. Jen tak dále, vždyť nejen korona sluneční, ale i korony všech ostatních hvězd jsou zcela viruprosté a pohled na vesmír je krásný, stačí jen nabít baterku zmáčknout spoušť...

Tři planety jednou ranou
10. 1. 2021
Velmi nízko nad jihozápadním obzorem bylo 10. ledna kolem páté hodiny večerní možné v dalekohledech spatřit planety Jupiter, Merkur a také Saturn. Toto planetární trio se sešlo v poměrně malém koutu oblohy. Mezi Jupiter a Merkur by se vešly asi čtyři Měsíce v úplňku. Plynní obři Jupiter a Saturn se každým dnem nezadržitelně blíží ke Slunci. Již nyní jsou pouhým okem nepozorovatelní a v příštích dnech zmizí i z dosahu našich dalekohledů. Pomyslně tak předávají štafetu drobounkému Merkuru, který se bude v příštích dnech naopak vzdalovat od Slunce a každým dnem vystoupí o něco výše nad obzor. Budete-li mít po ruce sebemenší dalekohled, můžete Merkur na obloze vyhledat. Nejlepší podmínky pro jeho pozorování nastávají 23. ledna.

Měsíc na návštěvě u jitřenky
11. 1. 2021
Měsíc na své pouti oblohou vždycky jedenkrát do měsíce navštíví všechny planety. Přiblížení dvou těles na nebi se nazývá konjunkce. Venuše je planeta, která obíhá Slunci blíže než Země a proto se nikdy nemůže na obloze ocitnout na opačné straně než Slunce. Namísto toho se Venuše, podobně jako Merkur, jeví od Slunce jednou zleva a jednou zprava, na večerní, nebo na ranní obloze. Když pozorujeme Venuši za soumraku, říká se jí večernice a pokud je vidět za svítání, tak jitřenka. V zimě jsou noci hodně dlouhé a tak se vám mohlo snadno stát, že cestou do práce jste spatřili jitřenku – planetu Venuši, jak září velice jasným bílým světlem a zdobí východní horizont. A když se k tomu přidal ještě úzký srpek ubývajícího Měsíce, bylo jasné, že i když pořádně zebe, nastává krásný den.

Elongace Merkuru
21. 1. 2021
Viděli jste někdy na vlastní oči Merkur? Není na tom nic tak složitého. Stačí vědět kdy a kam se dívat nebo pravidelně sledovat oblohu ještě za soumraku. Jednou za čas bychom si jistě všimli, že je zde jedna jasná ‚hvězda‘, která nerespektuje jízdný řád hvězdné oblohy – bludná hvězda, planeta Merkur. Tento snímek Merkura na dramatické soumračné obloze byl pořízen jen pár dnů před maximální východní elongací, kdy je Merkur na obloze nejdále od Slunce a zapadá asi 1,5 hodiny po západu Slunce. 

Dostaveníčko Měsíce, Marsu a Uranu
21. 1. 2021
Onen lednový čtvrtek byl astronomicky opravdu úrodný den. Když se Merkur schoval za obzor, obloha potemněla a vládu převzal Měsíc. Ten se nacházel přibližně ve fázi první čtvrti a šikmo dopadající sluneční paprsky vykreslily nádherné podrobnosti v měsíční krajině. Nad Měsícem zářil načervenalý Mars a když jste si vzali k ruce triedr, mohli jste mezi Marsem a Měsícem spatřit ještě jednu zajímavou tečku – ledového obra, planetu Uran. A nejen že se onoho večera na obloze potkala hned tři nebeská tělesa současně, neúprosné zákony nebeské mechaniky toto předvídaly již dávno, ale navíc se kolem Měsíce rozprostřela nádherná barevná měsíční koróna. Jedná se o ohyb světla na droboučkých vodních kapičkách tvořící subtilní průhlednou oblačnost a tento jev žádný zákon nebeské mechaniky předpovědět nedokáže.
 

Uran a jeho měsíce Titania a Oberon

21. 1. 2021
Stejného dne jsme také namířili dalekohled na planetu Uran. Tento vzdálený svět odráží oproti ostatním planetám tak málo světla, že jej pouhým okem uvidíme jen z těch nejtemnějších oblastí na Zemi a jen ve vhodný čas, kdy je k nám Uran nejblíže. Slunečního světla odraženého od Uranu, které projde zemskou atmosférou dál do našeho dalekohledu s průměrem 12 cm je tak málo, že jej nedokážeme zachytit na videu v takové kvalitě, aby jej bylo možné dále zpracovat, jak je u focení jiných planet zvykem. Namísto toho jsme pořídili snímek při malém zvětšení podobným způsobem, jakým fotografujeme například rozsáhlé mlhoviny a galaxie. K našemu překvapení jsme na snímku nalezli dva zářivé body. Mohlo by se jednat o měsíce planety Uran? Situaci jsme si nasimulovali s pomocí programu Stellarium, proložili jsme tuto simulaci jako novou vrstvu nad náš snímek tak, aby se hvězdy překrývaly a zjistili jsme, že dva světelné body jsou dva největší měsíce Uranu nazývané Titania a Oberon. Právě těchto dvou průvodců Uranu si poprvé všiml v roce 1787 William Herschel, anglický královský astronom a objevitel Uranu, jehož rodové kořeny leží na druhé straně Žánického lesa, v nedalekých Heršpicích. 

Měsíc v první čtvrti
21. 1. 2021
Říká se, že pro pozorování Měsíce v dalekohledu bychom si nemohli vybrat zajímavější fázi, než je první čtvrt. V tu dobu pozorujeme právě polovinu Měsíce, tedy zhruba čtvrtinu celého jeho povrchu. Každá první čtvrt je však trochu jiná. Hranice světla a stínu odhaluje každou hodinou nové podrobnosti na povrchu Měsíce. Následující tři snímky byly pořízeny ve stejnou hodinu a zachycují některé z geologicky nejzajímavějších oblastí na povrchu Měsíce, které jsou doslova pastvou pro oči.

Měsíční horstva lemující Moře dešťů
21. 1. 2021
První čtvrt nabízí pohled na měsíční horstva a jejich ostré špičaté stíny, který se snad nikdy neomrzí. Nejkrásnější hory můžeme obdivovat v okolí Moře dešťů, uprostřed severní přivrácené strany Měsíce. Moře dešťů je lemováno třemi pohořími - měsíčními Alpami na severu, Kavkazem na východě a Apeninami na jihovýchodě. Přímo ze dna Moře dešťů vystupují některé osamocené vrcholky hor, z nichž nejnápadnější jsou Mons Piton a Mons Pico. Podobně i měsíční Špitzberky a Archimedovy hory blízko velkého kráteru Archimedes ve společnosti dvou menších kráterů Aristillus a Autolycus. Velkým lákadlem je také kráter Cassini, ve kterém leží dva menší, různě velké krátery. Když jej obeplujeme a opustíme Moře dešťů průlivem mezi Kavkazem a Alpami, setkáme se s dalšími dvěma velkými krátery Aristoteles a Eudoxus.

Přímý zlom Rupes Recta
21. 1. 2021
Jižní část přivrácené strany má ovšem v tuto dobu také co nabídnout. Jen co se po měsíční krajině rozkoukáme, na první pohled nás zde zaujme snad nejznámější měsíční zlom zvaný Rupes Recta, přezdívaný též ‚Huygensův meč‘ nebo ‚Přímá stěna‘. Pokud se na Měsíc podíváme v tu pravou hodinu, projeví se výškový rozdíl mezi dvěma terény, z nichž jeden poklesl podél zlomu, jako nápadný stín ve tvaru čepele meče, jehož rukojeť je tvořena přilehlými pahorky. Snadno si na snímku výše všimneme toho, že zlom leží uvnitř asi 200 km velkého kráteru, jehož jméno však v atlasech nenajdeme. Přezdívá se mu ‚Starý Thebit‘ a jedná se o velmi starý a erozí rozrušený kráter, jehož západní okraj je naznačen pouze nenápadnými mořskými hřbety. 

Zákony měsíčních pevnin
21. 1. 2021
Při pozorování Měsíce je možná většina pozornosti upřena k měsíčním mořím. Bylo by ovšem velikou chybou, kdybychom si v dalekohledech neprohlédli také detaily měsíčních pevnin. Velmi stará, světlá měsíční kůra je pokryta nepřeberným množsvím větších i menších kráterů, které se různě překrývají. Připomíná to situaci na Callistu, měsíci Jupitera, kde je již kráterů takové množství, že kdykoli se vytvoří nový, musí nutně zaniknout některý z kráterů starších. Celkový počet větších kráterů na Callistu se tak již téměř nemění. Srovnáním počtu kráterů lze získat poměrně dobrou představu o stáří dané oblasti. Podle toho, jak se krátery vzájemně překrývají, lze také určit, který kráter je mladší, a který starší. Platí také, že nejstarší krátery mají obvykle nejhůře zachované obrysy, často mají sesunuté valy a dno postižené zlomy nebo dokonce zalité lávou. 

Vládce zimních nocí
1. 2. 2021
Když nastane jasná zimní moc, zpravidla mrzne až praští. Lidé se většinou hřejí u kamen, ale když vyjdou ven a podívají se na nebe, spatří hvězdy, které na nebi doslova jiskří. Večerní zimní obloha je totiž hodně bohatá na jasné hvězdy a vévodí ji známá sedmice hvězd tvořící tělo nejslavnějšího lovce všech dob – Oriona. Spousta lidí říká, že Orion je vůbec nejkrásnější ze všech souhvězdí.

Souhvězdí Orion
12. 2. 2021
Dalekohled míří na jedno z nejkrásnějších a také nejznámějších souhvězdí. Je jím bájný obří lovec Orion. Postavu Oriona snadno poznáme podle jasných hvězd. Tři téměř stejně jasné hvězdy uspořádané pravidelně vedle sebe utvářejí Orionův pás. Jeho ramena jsou spolehlivě označena dvojící jasných hvězd. V levém rameni najdeme červeného veleobra Betelgeuse, v pravém pak modrobílý obr Bellatrix. Nad touto dvojicí září těsná skupinka hvězd symbolizující hlavu Oriona. Pod pasem svítí tři téměř stejně jasné hvězdičky nad sebou, kterým se říká Orionův meč, jehož součástí je i pouhým okem pozorovatelná mlhovina v Orionu (M42).

Velká mlhovina v Orionu
12. 2. 2021
Velkou mlhovinu v Orionu asi netřeba představovat. Tento nepochybně nejznámější deep-sky objekt na zimní obloze je jedním z nejvděčnějších objektů zimní oblohy, na který se každý z nás vždycky rád podívá. A tak, když se nám uprostřed února na pár dní otevřelo okénko k pozorování krás zimní noční oblohy, bylo jasné, na který objekt namíříme dalekohled osazený fotoaparátem jako první. V centru mlhoviny svítí skupinka čtyř hvězd označovaná jako Trapéz. Na snímku splývá v jednotnou záři, ale v dalekohledu ho uvidíme zcela bez problému. V centru sousední menší kulaté mlhoviny svítí pouze jedna hvězda. Obě jasné mlhoviny spolu sousedí a v jejich blízkosti spatříme také temná prachová mračna, která světlo nevyzařují ani neodráží, ale blokují. V souhvězdí Oriona nalezneme vícero mlhovin, ale tato byla zcela určitě objevena jako první, ještě před vynalezením dalekohledu. Je nazývána Velká mlhovina v Orionu a Charles Messier jí ve svém katalogu kometám podobných objektů přiřadil číslo 42 – možná právě tato mlhovina je tedy odpovědí na otázku vzniku života, vesmíru a vůbec. Právě zde se nyní rodí nové hvězdy, planety a možná i život.
Asi hodinová expozice (125x30s + 22 dark frames) pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D (ISO:1600) přes apochromatický dalekohled Sky Watcher 120/900. Složeno v Deep Sky Stacker a upraveno v GIMP. 

Plejády
13. 2. 2021
Dalším výrazným objektem zimní oblohy jsou Plejády. Tato skupinka několika jasných hvězd je součástí otevřené hvězdokupy čítající několik stovek hvězd, které jsou vzájemně gravitačně vázány tak slabě, že jednotlivé hvězdy se po čase oddělí a vedou samostatné životy. V tomto případě právě hvězdokupa prolétá prachovými mračny, které rozptylují světlo hvězd a my je tak vnímáme jako namodralé reflexní mlhoviny. Charles Messier ji ve svém katalogu označil číslem 45. 
Asi dvouhodinová expozice (217x30s + 23 dark frames) pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D (ISO:1600) přes zrcadlový dalekohled Sky Watcher 150/750. Složeno v Deep Sky Stacker a upraveno v GIMP. 

Leo Triplet
13. 2. 2021
Jarní souhvězdí Lva je mezi astronomy oblíbené hlavně proto, protože zde leží několik skupinek galaxií. V podstatě si při pohledu na ně můžeme představovat, jak asi vypadá vzdálený pohled na Místní skupinu galaxií složené z naší Galaxie, velkých galaxií v Andromedě a v Trojúhelníku a množství dalších, trpasličích galaxií. Snad nejznámější takovou skupinkou galaxií je Leo Triplet. V roce 1780 zde byly Charlesem Messierem nalezeny první dvě galaxie M65 a M66. Galaxie M65 připomíná Velkou galaxii v Andromedě, díváme se na ni pod podobným úhlem. Galaxie M66 je k nám natočena tak, že lze velmi dobře sledovat její spirální ramena i příčku spojující ramena s galaktickým jádrem. Rovněž naše galaxie Mléčná dráha má poblíž středu příčku. Ramena M66 mají výraznou namodralou barvu, což dokládá, že zde velmi rychle vzniká velký počet mladých, horkých hvězd. Galaxie NGC 3628 přezdívaná též ‚Hamburger‘ zcela unikla pozornosti Charlese Messiera, protože z celé trojice má nejnižší jasnost. Je k nám natočena bokem, takže můžeme sledovat pruh temného prachu při vnějším okraji spirálních ramen, který do určité míry připomíná Velkou trhlinu v Mléčné dráze na naší letní obloze (tmavý pás táhnoucí se od souhvězdí Labutě až k jižnímu obzoru). Tato trojice galaxií je od nás vzdálena asi 35 milionů světelných let.
Asi hodinová expozice (127x30s, ISO:1600+ 19 dark frames) pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D přes zrcadlový dalekohled Sky Watcher 150/750. Složeno v Deep Sky Stacker a upraveno v GIMP. 

Popelavý svit Měsíce (da Vinciho svit)

14. 2. 2021
Popelavou záři Měsíce jako první popsal Leonardo da Vinci, autor slavného obrazu Mona Lisa. Podle něho byl srpek Měsíce osvětlován přímo světlem ze Slunce a slabě viditelná část, představující doplněk do celého kruhu, byla osvětlována slunečním světlem odrážejícím se od zemských oceánů. Později se však ukázalo, že hlavním zdrojem odraženého světla nejsou oceány, ale oblaka.
Jedná se o HDR složené ze dvou snímků o expozici 1/10s a 4s focené přes apochromatický dalekohled Sky Watcher 120/900.
Autor: Milan Pagáč

Velké krátery Plato a Clavius
20. 2. 2021
Zveme vás na další procházku po Měsíci. Přechází sice oblaka, ale i tak se nám naskýtá pozoruhodný pohled alespoň na ty největší krátery. Na severní polokouli se na lávou zatopené dno kráteru Plato právě promítají dlouhé špičaté stíny jeho hornatých valů. Stejně tak vrhá stíny celé pohoří Alp napravo od kráteru. Mezi vrcholky měsíčních Alp snadno najdeme tenkou ale dalekou brázdu Vallis Alpes, což je asi 166 km dlouhá příkopová propadlina. Za zmínku stojí také hora Piton jižně od kráteru Plato, která vrhá obzvlášť dlouhý stín. To na jižní polokouli, kde o krátery není nouze, se ukazuje v pozoruhodném světle 230 km velký kráter Clavius, ve kterém najdeme několik ze tmy se pomalu vynořujících menších kráterů.

Mlhovina Srdce
6. 3. 2021
S nápadem vyfotografovat mlhovinu Srdce přišel náš kolega Milan Pagáč přiléhavě právě v den svatého Valentýna. Dozajista by si tímto činem získal obdiv nejen u své ženy. Vždyť v celém pozorovatelném vesmíru neznáme snad žádný vhodnější objekt, který bychom mohli ženám pomyslně snést z nebes. Jak jsme ale zjistili, tato mlhovina je příliš rozsáhlá na to, aby se nám vešla do zorného pole dalekohledu. K zachycení této mlhoviny tak, jak ji vidíte na přiloženém snímku, byl namísto dalekohledu použitý teleobjektiv, který nám mlhovinu přiblížil tak akorát. Dokonce je na výsledném snímku kromě mlhoviny Srdce také mlhovina Duše a dvojitá hvězdokupa χ a h v Perseovi, kterou lze pozorovat i pouhým okem. Mlhovina Srdce i Duše jsou emisní mlhoviny, ve kterých září převážně vodík, takže se na fotografiích skutečně jeví červené. Právem se tato astofotografie řadí mezi ty nejkrásnější a nejromantičtější, které kdy byly na ždánické hvězdárně pořízeny.
Foceno s modifikovaným fotoaparátem Canon EOS 600D přes teleobjektiv Tarmon SP 150-600 mm z motorizované rovníkové montáže EQ-6R (28x120s + 9 dark frames, ISO:3200, 150 mm)
Autorem snímku je Milan Pagáč

Zvířetníkové světlo

7. 3. 2021
Právě na přelomu astronomické zimy a jara nastává vhodné období k pozorování zvířetníkového světla. Tato fotografie byla pořízena v 19:15, asi hodinu a půl po západu slunce, ze Spáleného kopce v nedalekých Dambořicích, odkud je toto světlo pouhým okem viditelné docela zřetelně. Svým jasem se podobá Mléčné dráze a je tedy nezbytné vyrazit do co nejtemnějšího místa v okolí s dobrým výhledem nad západní obzor. Zvířetníkové (zodiakální) světlo má podobu světlého pásu vybíhajícího šikmo nad horizont podél ekliptiky, po které se pohybuje i zapadající Slunce a planety. Na přiloženém snímku vybíhá zhruba od načervenalého světla u horizontu, které připomíná zapadající Slunce, šikmo doleva nahoru k hvězdokupě Plejády, kudy se právě procházela i planeta Mars. Zvířetníkové světlo vzniká odrazem slunečního svitu od prachových částeček v meziplanetárním prostoru Sluneční soustavy, v podstatě od prstence Slonce.

Kvasar - nevzdálenější výspa vesmíru, kterou můžete saptřit dalekohledem z naší hvězdárny

7. 3. 2021
Kdyby na fotografii výše nebyl zachycený kvazar, byla by přesně tak nudná, jak si většina z vás pravděpodobně myslí, že nudná je. Ve vyznačeném místě leží galaxie vzdálená asi 2,4 MILIARDY světelných let, ze které je vidět pouze její extrémně zářivé jádro připomínající hvězdu. A tak jako galaxie v Andromedě je nejvzdálenější objekt viditelný pouhým okem, tento kvazar je to nejvzdálenější, co můžete vidět v celkem obyčejném dalekohledu - je to objekt ještě asi tisíckrát vzdálenější než zmíněná galaxie. Kvazar má označení 3C 273 a leží v souhvězdí Panny a vzdaluje se od nás rychlostí asi 50 000 km za sekundu. Jen tak pro zajímavost - hmotnost této tečky je asi 900 miliónů Sluncí, což ještě není tak moc, ale svítivost činí neuvěřitelné 4 bilióny Sluncí!!!
Půlminutová expozice ISO:1600 pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D přes apochromatický dalekohled Sky Watcher 120/900. Upraveno v GIMP.

Markarianův řetěz galaxií z Kupy galaxií v Panně

7. 3. 2021
Galaxie ve vesmíru jsou uspořádány nepravidelně - tedy alespoň v měřítku menších skupin galaxií. Na fotografii výše si můžete kromě hvězd z naší galaxie všimnout také asi desítky mlhavých objektů. Každý z nich je samostatnou galaxií - tedy samostatnou jen do určité míry. Jedná se o Markarianův řetěz, který je součástí Kupy galaxií v Panně čitající více než tisíc galaxií. Naše galaxie je součástí Místní skupiny galaxií, ze které lze přímo pozorovat pouze velkou galaxii v Andromedě, v Trojúhelníku a dále desítky dalších, mnohem menších trpasličích galaxií. Kupa galaxií v Panně a Místní skupina galaxií pak, spolu s nejméně stovkou dalších galaktických kup v okolí, utváří Místní nadkupu galaxií a právě Kupa galaxií v Panně tvoří v podstatě její jádro. Nadkupy se ve vesmíru soustřeďují do jakési ‚kosmické pavučiny‘, která v měřítku pozorovatelného vesmíru utváří již poměrně pravidelnou strukturu.
Téměř tříhodinová expozice (320x30s + 31 dark frames, ISO:3200) pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D přes apochromatický dalekohled Sky Watcher 120/900. Složeno v Deep Sky Stacker a upraveno v GIMP.

Výtrysk černé díry v galaxii M87
11. 3. 2021
Nedaleko Markarianova řetězu galaxií v Panně leží galaxie M87. Je to eliptická galaxie, kterou snad nejvíce proslavil první existující snímek černé díry, která leží právě v centru této galaxie. Byl to obrovský úspěch, který leží na hranici lidských technologických možností. V této souvislosti by jen málokoho napadlo, že výtrysk hmoty, který je vystřelován právě černou dírou v centru této galaxie, lze zachytit i s pomocí vcelku obyčejného dalekohledu a fotoaparátu. Na snímku je patrný jen jako krátký výběžek jdoucí z centra galaxie "na dvanáctou hodinu".
Asi dvouhodinová expozice (220x30s + 45 dark frames, ISO:1600) pořízená fotoaparátem Canon EOS 700D přes apochromatický dalekohled Sky Watcher 120/900. Složeno v Deep Sky Stacker a upraveno v GIMP. 

Rostliny a vesmír
15. 3. 2021
Všechny rostliny rostou vzhůru k nebi a vydávají se tak vstříc Slunci, ale i tisícům dalším hvězdám, které nad nimi bdí každou noc. Pravděpodobně o nich nemají nejmenší potuchy. Představme si ale, že podobně jako živočichové nahlížejí na svět tyčinkami v očích, že i kvetoucí rostliny by mohly zachytit světlo hvězd svými samčími pohlavními orgány umístěnými v květu, kterým se také říká tyčinky. Bohužel, i kdyby tyto rostliny mohly vyprávět, téměř jistě by jakákoli odborná diskuse byla předem ztracená. Všechny kvetoucí rostliny by viděly černobíle, protože by jim chyběly specializované orgány na vidění barev zvané čípky. Rozlišovaly by tedy hvězdy pouze podle jejich jasu a jakákoli debata o teplotě a spektrální klasifikaci hvězd nebo o rudém posuvu a rozpínání vesmíru by byla marná. Jejich představy o rozlehlosti vesmíru by dost možná odpovídaly těm našim z doby před vynalezením dalekohledu. Ani ti nejlepší pozorovatelé z řad bobovitých (s více než deseti tyčinkami v květu) by totiž nemohli pozorovat pouhým květem ani ty nejbližší galaxie. Snad jen tehdy, kdybychom jim u květu přidrželi dalekohled. Bylo by také třeba vybírat témata ke společným diskusím ohleduplně. Především v kruhu rostlin s plody by byly zcela zapovězené debaty o červích dírách. Naopak velmi vítaným tématem by byly meteorické deště. Jedinou potěšující okolností by snad bylo to, že všechny rostliny by byly zarytými příznivci heliocentrismu. Možná, že by Slunce uctívaly jako svého boha. Největšími vyznavači by pak jistě byly slunečnice, které by bez problémů dokázaly odhadnout střední úhlovou rychlost slunce po obloze. 
Panorama složeno v Image Composite Editor (25x30s, ISO:3200)