Ždánická meteozima

/ 02.03.2025 /

Stražovják cudně se halící do mlhy

18. 12. 2024

Občas se při pohledu z okna hvězdárny naskytne Karlovi Trutnovskému pěkný pohled. Zimní slunovrat se pomalu blíží, Slunce vychází hodně pozdě a v posledních červáncích se den probouzí k životu velmi neochotně. Protější kopec Babí lom, zvaný též Strážovják se halí do mlžného závoje, jako by skrýval nějaké tajemství Moravského Toskánska. Na zimu to zatím moc nevypadá, spíše jen taková snová atmosféra rodícího se dne.

Fata morgana z Pálavy

29. 12. 2024

Kombinace teplotní inverze a čistého vzduchu nás ještě před koncem roku 2024 zavedla na vrchol Děvín na Pálavě. Celý horizont okolo byl ten den zalitý mlhou, nad kterou vystupovaly nejbližší kopce i vzdálené vrcholky Alp. Klosterwappen byl viditelný i očima. Jak slunce zapadalo, jeho tvar se v mlze silně deformoval a jeho horní okraj měl chvílemi zelený lem. Občas se oddělil slabý zelený nebo modrý záblesk, ale to nebylo to nejzajímavější. Po západu slunce jsme pozorovali extrémně vzácný atmosférický jev známý jako svrchní zrcadlení nebo také fata morgana. Tuto i následující fotografie pořídil Petr Hykš.

Sondážní měření stanice v Prostějově ukazuje neobvykle strmou teplotní inverzi (s roustoucí výškou výrazně roste i teplota).

Zapadající sluneční disk jako by se mlze vyhýbal, co mohl a jeho obraz se nápadně zplošťoval do půlkruhu. Horní okraj Slunce měl chvílemi zelený lem, občas se oddělil slabý zelený nebo modrý záblesk. V mlze se obraz slunce začal opravdu silně deformovat a chvíli připomínal atomový hřib. Jindy bylo Slunce hranaté. Než zapadlo, oddělil se od jeho svrchního okraje velký žlutý útržek, který postupně mizel v mlze. Rozpolcené Slunce zapadalo za asi 100 km vzdálený zalesněný vrch, který byl skrz mlhu vidět jenom díky tomu že přes něj neprocházelo vůbec žádné světlo. Ale to ještě nebylo to nejzajímavější.

Po západu Slunce byla obloha sytě červeně oranžová a světlé a mlhavé obrysy Alp se změnily na temné, ostré stíny. Vedle Klosterwappenu jsme vyhlíželi i další alpské vrcholy, jako je nápadný izolovaný horský masiv Ötscher. Byl tam, ale jeho kulatý obrys byl silně zploštěný, a i obrysy dalších alpských vrcholů vedle nej byly opticky silně zdeformované.

Ty hory skoro ani nebyly špičaté, ale vypadaly spíš jako sloupy nebo jako stolové hory z Monument Valley. Brouzdali jsme teleobjektivem po horizontu a objevovali další a další stolové hory. Když jsme viděli, jak se jejich obrysy jakoby odráží na vodní hladině a mění svůj tvar, právě tehdy jsme si uvědomili, že sledujeme jeden z nejvzácnějších atmosférických optických jevů: svrchní zrcadlení (inferior mirage, fata morgana). Přestože víme, jaká fyzika za těmito jevy stojí, stejně pro nás bylo těžké uvěřit vlastním očím.

V podstatě jde o to, že se kvůli výrazným rozdílům teplot mezi vrstvami vzduchu láme světlo tak, že letí po dráze zakřivené výrazněji než kulatost Země. Horizont tak byl opticky výše a zobrazovaly se na něm a zase mizely deformované obrazy dalekých objektů, většinou alpských hor. Ty, které jsme dokázali podle fotek spolehlivě identifikovat jsou označeny jménem a v závorkách je uvedena jejich vzdálenost v kilometrech. Nejvzdálenější identifikovaná hora je Kalbling vzdálená 215,6 km, což je nejvzdálenější hora, kterou jsme z jižní Moravy zatím vyfotografovali.

Další neidentifikované vzdálené hory nebo kopce ve směru, kde bylo zrcadlení nejvýraznější.

Videoukázka zrcadlení v reálném čase:

https://youtu.be/uIB1DVqBDmk?si=slQzmal4FGx9Xddx

Námraza

2. 1. 2025

První pracovní den roku 2025 nás na hvězdárně uvítal nevídanou krásou. Každé stéblo trávy, každá větvička a vlastně celá krajina se ozdobila ledovými krystalky zvanými námraza. Tento jev vzniká srážením (desublimací) vzdušné vlhkosti na povrchu podchlazených objektů a to i bez přítomnosti mlhy za jasného počasí. Ale může to být také tak trochu také smrtící krása, protože pokud je vrstva námrazy hodně silná, mohou pod její tíhou například i popraskat větve stromů. (foto Karel Trutnovský)

Zima na hvězdárně

3. 1. 2025

Další den se k námraze přidal ještě sníh. Celá krajina byla pocukrovaná bílou nadílkou a Ždánický les vypadal jako divoký hvozd kdesi daleko na severu. Nač jezdit do Kanady, nebo na Aljašku, když stejnou krásu můžeme najít i u nás, stačí vyjít před práh svého domu. Snad si to ani neuvědomujeme, ale myslím, že žijeme na jednom z nejkrásnějších míst na světě. (foto Karel Trutnovský)

Takové normální ráno na hvězdárně

14. 1. 2025

V půlce ledna se rána ještě probouzí docela líně i když je patrné, že dny se již pomalu prodlužují. Sluneční paprsky se jen nesměle derou zpod horizontu, jen aby zlehka nasvítily zespoda oblačnost typu altocumulus a mě přichází na mysl dílo znamenitého českého astronoma Antonína Bečváře. Když měl tento pan hvězdář během svého pobytu na observatoři na Skalnatém plese zataženo a nemohl fotografovat krásy hvězdného nebe, fotografoval oblaka, protože i ta dokáží být neobyčejně krásná, zajímavá a jemná a dokáží člověka přimět k zastavení. (foto Karel Trutnovský)

Mrznoucí mlha

19. 1. 2025

V lednu panovalo na Moravě inverzní počasí. Na horách bylo jasno a třeba z Velké Javořiny byla fantastická dohlednost. A tak jsme se vrátili na Pálavu. Vrch Děvín sice není tak vysoký, ale zdálo se, že mlha by měla postupně klesat a večer by se mohlo i vyjasnit. Už cestou kolem Pavlova nás okouzlila krajina jako z pohádky – vrcholky kopců byly zahalené mlhou a stromy a skály na svazích byly obalené bílou námrazou. Stoupali jsme tedy vzhůru k oblakům a postupně i nás zahalila mrznoucí mlha. Stébla trav, větvičky keřů i jehličí na stromech – to vše bylo pokryto asi centimetr mocnou vrstvou námrazy. Stačilo se jich však zlehounka dotknout a námraza se sesypala na zem v podobě maličkých ledových tyčinek. Škoda dotýkat se takové krásy! Když už jsme byli skoro nahoře, nápadně přibylo světla a vypadalo to, že vrchol Děvína možná vystupuje nad oblaka mlhy. Zrychlili jsme tedy postup nahoru … (foto Petr Hykš)

… Ale bylo to marné. Vrch Děvín byl na mlhu krátký, lépe řečeno nízký. Nepomohlo by ani vylézt na vysílač. Přes mlhu jsme sice viděli náznaky modré oblohy, ale Slunce ne. V dalších dnech se mrznoucí mlha projevila i v nížinách, a ještě celý týden vznikaly na silnicích nebezpečné situace – i na chodníku to klouzalo.

Zimní květy

4. 2. 2025

K nepříliš oblíbeným zimním činnostem motoristů patří škrabání skel svých plechových miláčků. Ale než se vaše škrabka zakousne do rozkvetlé zimní zahrádky, kterou vám mráz nad ránem namaloval na skle, podívejte se na ni pořádně. Žádný ze dvou ledových květů není stejný. Navíc zde můžete najít i cosi jako stonky rostlin, listy s žilkami, nebo miniaturní ledové kry… Je skutečně neuvěřitelné, co dokáže namalovat mráz, i když má na paletě barvu namíchanou všeho všudy jen z vodíku a kyslíku. (foto Karel Trutnovský)

Zapadající zubaté Sluníčko mobilem

5. 2. 2025

Schopnosti fotoaparátů moderních mobilních telefonů nás nepřestávají udivovat. Na schůzce našeho astronomického kroužku první únorovou středu vyfotografoval Martin Kořínek svým mobilem Samsung Galaxy S23 Ultra západ Slunce z okna naší hvězdárny. Jen tak, čistě z ruky. A výsledek? Na snímku se ukázala deformace kotouče Slunce způsobená atmosférickým jevem zvaným refrakce i vrstevnatost atmosféry, díky které má Slunce zejména ve spodní části „hrbolatý“ okraj. Mobil navíc zachytil pěkně i velké sluneční skvrny.

Měsíc s prstencem

6. 2. 2025

Cestou na hvězdárnu na přednášku RNDr. Petra Hájka o kometě 1P/Halley si nejeden návštěvník všiml výrazného, duhově zbarveného kruhu okolo Měsíce – měsíčního hala. To vzniká lomem světla na ledových krystalcích vysoko v troposféře, nejčastěji na oblacích Cirrostratus. Většinou se s ním setkáváme přes den, okolo slunce. Kolem Měsíce si jej všimneme málokdy, ale tentokrát se nedalo přehlédnout. Měsíc kolem sebe vytvořil opravdu výrazné, a i očima nápadně barevné halo, přestože byl teprve ve fázi krátce po první čtvrti a oproti úplňku tak svítil jenom ‚na půl úvazku‘. S nadsázkou měl Měsíc tu noc svůj vlastní prstenec, který na obloze dosahoval průměru 44°, a do kterého přizval i nedaleký Jupiter, Hyády a Plejády. Sluníčko na fasádě hvězdárny mohlo tentokrát jen závistivě přihlížet. (foto Petr Hykš)

Oblaka asperitas

8. 2. 2025

V dalších dnech bylo na Moravě zataženo hustou, nízkou oblačností Stratocumulus stratiformis opacus a do toho hodně fučelo. Na pátečním pozorování s veřejností jsme tak bohužel nemohli pozorovat ani Měsíc. V sobotu dopoledne měla základna oblaku místy přesné, přímo ilustrativní tvary asperitas 'sensu stricto', tedy dramatické, chaoticky zvlněné tvary připomínající pohled zespod na vlny na hladině moře. Oblaka asperitas byla definována a oficiálně zařazena do atlasu oblaků jako nový druh teprve v roce 2017 a na naší hvězdárně byla zaznamenána poprvé. Jinak pracovník naší hvězdárny Karel Trutnovský též tvrdil, že to vypadá jako snímek oblačné struktury v atmosféře Jupitera pořízený večer naším apochomátem :-). (foto Petr Hykš)