Několik momentek z výstavy „SPACE MISSION“

/ 10.06.2024 /

Až do 1. září 2024 probíhá v Brně na výstavišti velká výstava kosmonautiky, na které si přijdou na své malí i velcí – „SPACE MISSION“. Jedná se o jedinečnou výstavu, kde mají návštěvníci možnost prohlédnout si různé části opravdového letového hardwaru raket a kosmických lodí, skafandrů, nebo i modely, často v měřítku 1:1. Exponáty dávají člověku dobrou představu o vývoji kosmické technologie od dob začátků úvah o letech do vesmíru a prvních raket až do současnosti. Jedná se o vskutku velkolepou výstavu, kterou si mnozí členové našich astronomických kroužků nemohli nechat ujít. A právem. Spousta vystavených exponátů opravdu stála za to. Níže uvedené fotografie ukazují jen malou část zajímavých exponátů, které jsme si v sobotu 8. června prohlédli, nebo i zkusili na vlastní kůži.

Naše skupina zvídavých kroužkařů, někteří se zúčastnili i v doprovodu svých rodičů, kteří brali exkurzi jako rodinný výlet do Brna. Zájemci dostali i podrobný výklad k jednotlivým vystaveným exponátům okořeněný různými zajímavostmi.

Na začátku všeho stály sny o létání do vesmíru. Spolu s filmem na motivy Julese Verna jsme si nejprve prohlédli modely raket V1 a V2. V1 byla bezpilotní létající bomba, používaná za druhé světové války. Tohoto pradědečka střel s plochou dráhou letu se však naučili angličtí stíhací letci zneškodnit tím, že při riskantním souběžném letu vychýlili dotekem křídlo V1 a tím ji odklonili od nastaveného cíle. Hitlerovská zbraň odplaty, proti které neexistovala obrana, byla pak raketa V2. Nesla přibližně jednu tunu výbušniny, byla schopná dosáhnout výšky asi 100 km a odtud potom padala nejčastěji na Londýn. Tím, že se pohybovala vysoko nadzvukovou rychlostí, nebyla ani slyšet do chvíle, než se ozvala detonace. Její duchovní otec, Wernher von Braun, o ní po válce prohlásil, že fungovala výborně, jen padala na špatnou planetu…

Potom následovalo vesmírné kino s dokumentárním filmem mapujícím cestu lidstva na oběžnou dráhu Země, na Měsíc a dál do vesmíru.

Po úvodním filmu jsme se přesunuli do hlavní části výstavních prostor, kde byly chronologicky seřazeny exponáty ilustrující vývoj kosmické techniky od prvních letů do vesmíru až ke kosmické turistice.

Prvním velkým exponátem byla americká kosmická loď z programu Mercury, pojmenovaná Friendship 7. Jednalo se o první pilotovanou kosmickou loď, která vynesla 5. května 1961 Alana Sheparda více než 100 km nad zemský povrch. V další kosmické lodi Mercury absolvoval John Glenn, jako první Američan let po orbitální dráze. V kosmických závodech ovšem tehdy vedl Sovětský Svaz.

Pohled do kabiny Mercury ukazuje velmi stísněný prostor a takto velké okno zde ve skutečnosti rozhodně nebylo. Byli jsme překvapeni detaily, jako je množství šroubků s podložkami po celém povrchu kosmické lodě, a jen málokdo z přítomných by byl ochotný do něčeho podobného sednout a nechat se vystřelit do vesmíru…

Interiér velitelského modulu kosmické lodě Apollo byl již o poznání větší. Tři astronauté zde již měli mnohem více místa než první pionýři z programu Mercury. Tato kabina byla ale nakonec to jediné, do z více než 110 metrů vysoké rakety po návratu z Měsíce zbylo.

Skafandr Jamese Lovella, velitele dvou misí Apollo, které obě vešly do dějin. Nejprve v Apollu 8 jako první o Vánocích 1968 obletěl Měsíc a potom v legendární misi Apollo 13 měl přistát jako třetí posádka na povrchu Měsíce. Avšak díky havárii kosmické lodi to nebylo možné, nicméně posádka jako zázrakem ve zdraví přežila. Pro nás je tato osobnost zajímavá tím, že maminka Jamese Lovella pochází z Lukavice u Plzně a tak měl sebou u Měsíce James Lovell mimo jiné i československou vlaječku.

Jedna z vrstev skafandru obsahuje hustou síť hadiček sloužících k vyrovnání teploty na povrchu těla astronauta. Bez ní by se astronaut na jedné straně ugriloval, zatímco na druhé beznadějně zmrzl.

Návod z kosmické kuchařky: Napustit vodou, nechat 5 až 10 minut odstát (ve stavu beztíže) a pak vycucnout! Kosmická strava se prý ale musí spotřebovat do třiceti let ode dne výroby, jinak je závadná… To je samozřejmě vtip. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o hmotu zcela bez vody a ve vakuovém obalu, kazit by se moc neměla.

Přístrojový modul kosmické lodě Sojuz. Zajímavé je, že tvar, ani velikost kosmických lodí Sojuz se od dob jejích předchůdkyň z šedesátých let dodnes prakticky nezměnil. Koupili byste si nové auto vyrobené na platformě staré více než půl století? V kosmonautice se však takto neuvažuje a tyto poučky neplatí. Důležitá je především dobrá funkčnost a spolehlivost.

Kabina kosmické lodě Sojuz má objem pouhé 4 metry krychlové a mohou v ní cestovat až tři kosmonauté! Kosmonauté nemohou proto být moc vysocí a nečekejte zde žádné pohodlí. Účel světí v kosmonautice prostředky a kosmonauté jsou lidé vytrénovaní na ledacos

Značnou pozornost mezi účastníky naší exkurze vzbudil model ruské orbitální stanice MIR, do kterého se dalo vstoupit a ve kterém byl „opticky navozen stav beztíže“. To není možné, říkali jsme si. Jak se to dá udělat? Jedná se o optický klam, kdy je celý interiér nakloněn asi o 30 stupňů. Oči potom posílají do mozku úplně jiné informace než centrum rovnováhy, takže mozek je poněkud dezorientován protichůdnými vjemy a výsledek je opravdu zvláštní. Někteří návštěvníci mohou určitě dostat závrať a určitý pocit „beztíže“ cítí tak trochu asi každý. Ale ve vesmíru není nahoře a dole. Přestože je vnitřní prostor této orbitální stanice nesrovnatelně větší než v případě kosmických lodí Sojuz, stejně nám připadne neuvěřitelné, že v takto stísněném prostoru dokázal Valerij Poljakov v letech 1994 až 1995 strávit nepřetržitě 437,7 dne (jeden rok a necelé tři měsíce).

Kabina raketoplánu, kterou jsme procházeli, připomínala množstvím ovládacích prvků pilotní kabinu velkého dopravního letadla.

Jedním z nejdůležitějších nákladů, které raketoplán historicky vynesl na oběžnou dráhu, byl Hubbleův vesmírný dalekohled. Přestože se dostal na orbitu již v roce 1990 a trpěl počátečními neduhy, pracuje doposud a řadí se stále k nejproduktivnějším zařízením, které mají nyní astronomové k dispozici.

Velký zájem vzbudila mezi našimi kroužkaři rovněž možnost absolvovat „kosmonautický výcvik“, nebo si zkusit virtuální realitu na trenažéru, který obracel i hlavou dolů. A nutno podotknout, že kdo si troufl, zvládl jej na jedničku.

Výstava „SPACE MISSION“ se všem našim malým i velkým účastníkům líbila. Na své si přišli menší děti i dospělí, úplní začátečníci i lidé, kteří se v kosmonautice vyznají. Našim kroužkařům se samozřejmě nejvíc líbilo, když jsme si o vystavených exponátech povídali živě, o čemž svědčí množství všetečných dotazů. Jediné, co by se podle nás mohlo zlepšit, byl obchůdek, který byl na naše peněženky přeci jen poněkud drahý a čeští kosmonautičtí fajnšmekři by určitě ocenili alespoň zmínku o prvorepublikovém znamenitém raketovém konstruktérovi Ludvíku Očenáškovi. Ale jinak byla výstava naprosto skvělá a lidé se zájmem o kosmonautiku na ní mohou strávit určitě i delší čas než čtyři hodiny, které jsme měli k dispozici my. Návštěvu této výstavy doporučujeme všem, a kdo nevěří, ať tam běží!!!