Momentky z uplynulé zimy v kraji zvaném „Moravské Toskánsko“

/ 25.02.2020 /

Ždánice se nacházejí v čarokrásném místě naší planety. Ne nadarmo se tomuto úrodnému a mírně zvlněnému kraji říká „Moravské Toskánsko“. Je radost kochat se přírodou, proměňující se během roku, ale když zvedneme oči k obloze, spatříme občas i zde úžasná a dechberoucí představení dokreslující malebnost tohoto kraje. A nemusí to být jen pohledy na klenoty noční oblohy, které nabízí zorné pole dalekohledů na ždánické hvězdárně. V neděli 1. března 2020 skončila meteorologická zima a začalo meteorologické jaro. To je dobrý důvod ohlédnout se za uplynulým meteorologickým obdobím. I když byla zima letos velmi mírná a na sníh velice skoupá, byla krásná pro toho, kdo se umí dívat. Podívejme se na meteorologické momentky ze zimního „Moravského Toskánska“ tak, jak je svým objektivem zachytil spolupracovník ždánické hvězdárny, Petr Hykš.

Fogbow - foceno ráno 2. ledna 2020 z Jestřabic

Duha je jedním z nejčastějších a také nejvíce podceňovaných atmosférických optických jevů. Její jméno zná každý z nás už od dětství a každý z nás ji již viděl nejmíň stokrát. Proč bychom jí měli věnovat další pozornost? Duhy jsou neobyčejně variabilní a mechanismus jejich vzniku je v některých případech dosud nevyjasněný a těžko prokazatelný. Kromě primární a sekundární duhy existují i duhy dalších řádů. Jsou však natolik slabé a vzácné, že byly vyfotografovány až v poslední dekádě. I u obyčejné primární duhy se ale setkáme s některými zvláštnostmi a vzácnostmi. Například s podružnými oblouky v podobě opakujících se zelených a fialových pruhů pod primární duhou nebo s dvojčatěním, kdy je primární duha ve své nejvyšší části rozdělena na dva totožné oblouky nad sebou, snad v důsledku deformace tvaru dešťových kapek. Duha vzniká i na mikroskopických kapičkách, ze kterých se utváří oblaka. Fogbow vznikající na oblacích mlhy má podobu širokého světelného oblouku. Takové duhy velmi snadno přehlédneme, neboť postrádají barvy a mají neostré okraje. Duhy jsou zkrátka nevyzpytatelné. Pravidlem úspěchu je být ve správný čas na správném místě.

Stratus nebulosus - oblačné moře - foceno večer 2. ledna 2020 z vyhlídky ve Strážovicích
Druhého ledna byla krajina jižní Moravy zahalena mlhou. Inverze jako každá jiná, řekl by každý, kdo neměl to štěstí a potěšení sledovat celou situaci z nadhledu. Že je možné mlhu považovat za regulérní oblačnost, to poznáme nejlépe tehdy, když vystoupíme na nejbližší kopec. Někdy je však oblak natolik mocný, že je vidět jen z vrcholků hor nebo z letadla. Druhého ledna však byly podmínky na poměry jižní Moravy tak akorát. Po vystoupání na vyhlídku ve Strážovicích měl člověk, při pohledu na otevřenou krajinu zalitou ostře vymezenou oblačnou vrstvou, pocit, že Moravu znovu zalilo moře. Bylo možné sledovat, jak se oblak rozlévá po zvlněné krajině jako jakákoli jiná tekutina. Obloha byla krásně modrá a nízko nad jihozápadním obzorem bylo možné sledovat, jak slunce pomalu klesá k obzoru a jak se mlha postupně nabývá růžových tónů, pozvolna se vypařuje a odhaluje krajinu pod sebou.

Altocumulus cavum na ždánické hvězdárně 7. ledna 2020
Podobně jako na konci října loňského roku, putovala i 7. ledna 2020 nad hvězdárnou oblaka altocumulus cavum. Jedná se o okrouhlé dutiny utvářející se v oblačné vrstvě středního patra troposféry. Vznikají náhlou přeměnou skupenství v oblacích (z kapalného na pevné). Voda může existovat v kapalné fázi ještě pod bodem mrazu. Pak ovšem stačí jen pár nečistot, zárodečných jader, a vodní kapičky se začnou přeměňovat na ledové krystalky. Tato přeměna se pak rozšíří do okolí a může vést ke vzniku téměř kruhových nebo silně protáhlých dutin, uvnitř kterých pozorujeme vláknitou oblačnost (vypadávající ledové srážky, které nedosahují povrchu země - virga). Na nich pak můžeme pozorovat i halové jevy (na snímku je velmi slabé 22° halo). Oblaka jsou známá pod názvy "fallstreak cloud" nebo "hole punch cloud". Od roku 2017 jsou v atlase oblaků Světové Meteorologické Organizace vedena pod novým oficiálním názvem "cavum".

Námraza dne 15. ledna 2020
Když panuje teplotní inverze, výhled na hvězdné nebe nám blokuje nízká mlhavá oblačnost stratus, někdy až charakteru přízemní mlhy. A pokud pojedete silnicí ze Ždánic do Bučovic, uvidíte před sebou výjev jako z knihy o meteorologii. Ráno 15. ledna 2020 byla poměrně nízká pocitová teplota a s rostoucí výškou tato teplota dál klesala, což můžeme velmi dobře pozorovat na okolní krajině, která připomíná sněžnou čáru zasněžených hor. Sníh zde však nepadal, jedná se o námrazu. Od teplotní hranice 0 °C a méně dochází k tomu, že vzdušná vlhkost namrzá na vyvýšeném prochlazeném zemském povrchu. Nad touto hranicí pak dochází k teplotní inverzi a s rostoucí výškou teplota také roste. Někde v této části nízkého patra troposféry se nachází základna světlých oblaků stratus, která jsou tvořena vodními kapičkami - nikoli ledovými krystaly. Teplota zde tedy musí být vyšší. Potvrzují to i měření meteorologických stanic. Nejedná se tedy o typickou inverzi, při které se utvářejí přízemní mlhy a kdy je nejnižší teplota atmosféry těsně při nejníže položených částech zemského povrchu.

Pocukrovaná hvězdárna ve Ždánicích 18. ledna 2020
18. ledna 2020, začaly padat první sněhové vločky letošního roku. I pouhým okem jsme mohli rozlišit nevšední tvar těchto vloček, které utvářely nejčastěji tenké sloupečky, méně často poměrně velké šesticípé hvězdy o velikosti několika milimetrů! Tvar a velikost sněhových vloček vždy odráží teplotní a vlhkostní podmínky v místě jejich vzniku. Z jejich vzhledu můžeme usuzovat, že oba typy vloček (označené jako needle a dendrite) se utvářely v teplotním rozmezí asi od -5 do -20 °C a to vždy ve vlhkostí přesyceném vzduchu.

Altostratus opacus radiatus 4. února 2020
Celý den 4. února 2020 bylo zataženo pod vrstevnatým oblakem středního patra (altostratus), přes který nebylo možné vidět ani siluetu Slunce (opacus), a který se zdál vláknitý, oblaka jakoby se sbíhala v jednom bodě na jihu a na severu oblohy (radiatus). Teprve, když Slunce sestoupilo nízko nad obzor, začal být oblak průsvitný (translucidus), což předznamenalo postupný zánik této oblačnosti. Pár minut před tím, než se Slunce dotklo obzoru z altostratu zůstaly jen cáry na obloze a hloubku (nebo spíše výšku) tomu dávala nasvětlená natrhaná nízká oblačnost typu cumulus fractus a cumulus humilis.

Alpská vyhlídka 18. února 2020
Onoho dne foukal vítr a přecházející fronta vyčistila vzduch od prachu a aerosolů. Ze Strážovic bylo možné na obzoru spatřit vrcholky Alp, kterým vévodí asi 170 km vzdálený, majestátní Schneeberg. Nad vídeňskou pánví se tyčí do výšky více než dvou kilometrů a předvádí na odiv sněhová pole na svém úbočí. Letošní zima byla na sníh velmi skoupá. Když je ale průzračný vzduch, můžete z „Moravského Toskánska“ spatřit na obzoru sníh až do pozdního jara.

Božský západ Slunce 18. února 2020
Ve stejný den, kdy byly ze Strážovic vidět Alpy, si příroda připravila ještě jedno nádherné představení. Intenzivní rozptyl krátkovlnné složky slunečního světla v pozemské atmosféře u objektů nízko nad obzorem znamená, že se zapadající Slunce jeví načervenalé a touto barvou ozdobilo také všechnu okolní oblačnost. Navíc se, díky jevu zvanému refrakce, jeví jeho obraz na obloze o něco výš, než skutečně je. Spodní okraj slunečního disku je refrakcí ovlivněn více než horní, a proto je sluneční kotouč očividně deformovaný. Pokud by refrakce neexistovala, bylo by Slunce již v tuto chvíli pod obzorem.