Meteozima 2021

/ 03.03.2021 /

Kyjov zalitý mořem
31. prosince 2020
Je zatím ještě klidné silvestrovské ráno, a právě vychází Slunce. Okolí Kyjova je zahaleno do mlhy tak husté, že je vidět na vzdálenost sotva deseti metrů. Když vystoupáme na nejbližší kopec do Strážovic, naskytne se nám pohled na krajinu zalitou mlhou. Mlha jakoby znalá místných regionálně-geologických poměrů zde kopírovala hranice vídeňské pánve a my si tak můžeme představovat, jak mohla zdejší krajina vypadat v třetihorách. Dalo by se čekat, že jak se vzduch během dne prohřeje, mlha bude postupně mizet. Překvapivě se však v průběhu dne mlha zvedla a zalila i Strážovice. Šplhající mlze odolal pouze nejvyšší vrch Stražovják, nad kterým bylo jasno. Pozorovatel na Strážovském vrchu by si tak v tu chvíli připadal jako na ostrově obklopeným mořem, nad kterým právě zapadá Slunce. 

Falešná kovadlina
10. ledna 2021
Určování oblaků není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tento snímek je toho skvělým příkladem. Podle tvaru bychom mohli tento oblak snadno zařadit k typu cumulonimbus, což je bouřkový oblak, jehož svrchní část bývá zploštěná do tvaru kovadliny. Ta vzniká, když oblak cumulus vystoupá až k tropopauze, ale dále se rozvíjí pouze horizontálně. ‚Kovadlina‘ na snímku však nemá charakteristický vláknitý vzhled, který by jí propůjčovaly ledové krystalky z chladného vysokého troposférického patra. Jedná se o oblak středního patra typu altocumulus, který vzniká přeměnou oblaku cumulus, nazývá se altocumulus cumulogenitus. V pozadí napravo je možné zahlédnout část dalšího takového oblaku. Aby cumulus takto horizontálně expandoval a napodoboval tvar bouřkové kovadlin, k tomu je třeba napodobit podmínky v tropopauze – je třeba teplotní inverze nebo alespoň izotermy. A meteostanice v Prostějově skutečně naměřila ve výšce 2 až 3,5 km teplotní inverzi, která v této výšce zabránila dalšímu vertikálnímu růstu oblaku. Později konvekce v nízkém patře utichla a celá obloha se proměnila v nesouvislou vrstvu oblaků altocumulus stratiformis.

Toskánsko pod sněhem
13. ledna 2021
V druhém lednovém týdnu zasáhly Česko poměrně silné mrazy. Nejmrazivější byla noc ze 17. na 18. ledna, kdy v Orlickém Záhoří padl letošní teplotní rekord -27 °C (ČHMÚ). Sníh napadl a po několik týdnů se udržel i v nížinách na jižní Moravě, kde teplota klesla pod méně než -10 °C. V souvislosti se změnami teplot je třeba zmínit rozpad polárního víru nad severním pólem, který má zásadní vliv na vývoj teplot ve stratosféře a někdy i v troposféře. Polární vír byl v první polovině prosince narušen dvěma vpády teplého vzduchu a rozpadl se na dvě oblasti nad Severní Amerikou a Evropou. Očekává se, že rozpad polárního víru bude mít za následek další sněžení a silné mrazy v únoru, ale zůstáváme klidní, neboť: „tam kde hy-, tam kde hy-, tam kde hynou sobi... Čech se přizpůsobí!“.

Ladovská zima
14. ledna 2021
Minula zimní noc a ždánická hvězdárna se probudila do zádumčivého mrazivého rána. Den se líně probouzí a i když vůkol zebe, je to krása. Množství sněhu láká nasadit běžky a vyrazit na výlet do Ždánického lesa. A mě jdou hlavou slova z jedné písničky Jaromíra Nohavici: Za vločkou vločka z oblohy padá, chvilinku počká a potom taje, na staré sesli sedí pan Lada, obrázky kreslí zimního kraje. Ladovská zima za okny je, a srdce jímá bílá nostalgie,…

Chumelenice
15. ledna 2021
Když se za mrazu spustí srážky, vytvoří se milióny zmrzlých vodních krystalků – sněhové vločky. Ani dvě nejsou úplně stejné, vločka, to je takový malý zázrak… Sněhové vločky sypající se z nebe také prozrazují, že pouliční lampy, nově nainstalované kolem hvězdárny, jsou kvalitní a velmi šetrné k životnímu prostředí. Nejenže mají nažloutlé světlo s teplotou chromatičnosti 2700 K, což vede k relativně malému rozptylu v atmosféře, ale díky husté chumelenici je dobře vidět, že svítí v širokém kuželu výhradně do dolního poloprostoru. Neprodukují proto pro přírodu i pro astronomy žádné škodlivé světlo směřující vzhůru, ale ani nejškodlivější složku, kterou je světlo vyzařované vodorovně. Právě to totiž láká v létě hmyz z velikých dálek a právě to vytváří kopce světla ukazující polohu měst za obzorem. Kvalitní pouliční lampy poznáte podle toho, že je z dálky prakticky neuvidíte a nejvíce patrný je jen osvětlený terén pod nimi. Pokud by celá naše republika byla osázená podobnými lampami, jaké jsou v okolí naší ždánické hvězdárny, obloha by potemněla, objevilo by se na ní veliké množství hvězd, páteř noci Mléčná dráha a celé přírodě by se vedlo lépe.

Zvlněný čočkovitý oblak s irizací
16. ledna 2021
V sobotu 16. ledna jsme mohli na obloze po delší době pozorovat oblaka roztodivných tvarů. Jedním z nich je oblak na snímku, který lze odborně nazvat cirrocumulus lenticularis undulatus. Je to oblak nejvyššího troposférického patra tvořený ledovými krystalky, který obvykle vzniká v závětří horstev nebo kopců ve vlnovém proudění. Zvlnění atmosféry je na tomto oblaku pozorovatelné jako systém několika rovnoběžných vln, což naznačuje, že oblak se nasouval od jihu nebo od severu. Že ledové krystalky měly při okraji oblaku podobnou velikost, o tom svědčí irizace – ohybový jev, který je charakteristický ohybem a interferencí světla na částicích podobné velikosti. Celá obloha se později zahalila do průsvitného hávu vrstevnaté oblačnosti cirrostratus.

Měsíční koróna
21. ledna 2021
Dvacátého prvního ledna večer jsme nezaháleli a využili dobrého počasí k pozorování Měsíce a planet Marsu a Uranu. Tu a tam nám sice do zorného pole vstupovala vysoká oblačnost, ale cožpak jsme jí to mohli míti za zlé? Podívejte, jaká krásná koróna se kolem Měsíce vytvořila! Při vzniku tohoto atmosférického optického jevu se uplatňuje vlnová povaha světla. Světlo odražené Měsícem se v tomto případě ohýbá na ledových krystalcích v atmosféře a my pak pozorujeme okolo Měsíce soustředné barevné prstence. Protože měly krystalky podobnou velikost, vytvořilo se prstenců se stejnou barvou hned několik. Na snímku jsou kromě Měsíce a hvězd zachyceny také planety Mars a Uran. Najdete je?

Cirkumzenitální oblouk
1. února 2021
Tak jako se světlo láme a rozkládá na jednotlivé barvy při průchodu optickým hranolem, podobně si lze vysvětlit vznik halového jevu zvaného cirkumzenitální oblouk. Je tak pojmenován podle toho, že se stáčí okolo zenitu (nadhlavníku) vysoko nad slunečním kotoučem a má tvar písmene U. Trochu tak připomíná duhu, která je na obloze ‚vzhůru nohama‘. Tak jako většina halových jevů i tento vzniká ohybem světla uvnitř vhodně orientovaných ledových krystalků vhodného tvaru. Oprávněně se říká, že cirkumzenitální oblouk má to nejkrásnější a nejčistší barevné spektrum ze všech atmosférických optických jevů (podobně jako oblouk cirkumhorizontální, který však z Česka vidíme málokdy). Například žádná duha nemá tak čisté odstíny modré a zelené barvy, protože bývají překryty všemi delšími vlnovými délkami. To je nevýhodou ohybu světla v dešťových kapičkách, ve kterých se světlo láme v závislosti na tom, na kterou část kapičky dopadá. Ledové krystalky pracují se světlem daleko efektivněji. Nezáleží na jejich velikosti, jejich tvary a úhly jsou takřka totožné. Každá vlnová délka tedy opouští krystalky pod přesně daným úhlem tak, že se vzájemně nemíchají. Výsledkem jsou čisté a jasné barvy spektra, které jsou separovány od ostatních barev.

Alpská vyhlídka
4. února 2021
Počátkem února sice sníh v okolí Ždánic zmizel, nicméně stačí vystoupit na nedaleký kopec Stražovják a když je dobrá viditelnost, sníh je na dohled. Čím lepší dohlednost, tím prokreslenější panoramata se nabízí. Vrcholky východní části Alp se tyčí přibližně do výšky 2000 metrů nad hladinou moře a tak se na těchto severních svazích bude sníh lesknout pravděpodobně až do začátku léta.

Krepuskulární paprsky
11. února 2021
Rozbíhající se vějíře slunečních paprsků prostupující mezi oblaky, to jsou tzv. krepuskulární paprsky, neboli lidově „boží prsty“. Jedná se o relativně běžný atmosférický jev. Nejčastěji bývají pozorovatelné při soumraku a nejinak tomu bylo i večer 11. února na ždánické hvězdárně. Krepuskulární paprsky jsou zviditelněné díky rozptylu světla na prachu a aerosolech při průchodu vrstvami atmosféry. V úběžníku krepuskulárních paprsků se nachází Slunce.

Krása zimních skel
15. února 2021 ráno
Námraza je atmosférický jev, který se projevuje vznikem ledových krystalů na povrchu podchlazených objektů. Když je jasná noc, může v létě nad ránem padnout rosa, v zimě může mráz vykreslit překrásné ledové vzory. Přitom se nemusí ani vyskytovat mlha, přízemní oblak, jehož kapičky by namrzaly. Ledové květy mohou na skle rozkvést i desublimací (srážením pouhé vzdušné vlhkosti), přičemž během dne se na sluníčku sublimací opět vytratí, aniž by prošly fází kapky. A tak, jak se v mrazivé noci plné hvězd z ničeho nic narodí ledové květy, jejich prchavá krása ve dne zase opět beze stopy zmizí…

Modrá obloha
15. 2. 2021
Málokdy se v našem příspěvku o meteorologii pozastavujeme nad jasnou oblohou. Na zcela vymetené obloze se nic neděje. Je jen jakousi kulisou, neměnným pozadím – podobně jako byla v historii vnímána hvězdná obloha, před kterou se posouvaly planety. Pokud sledujeme modrou oblohu, je to podobné jako sledovat hvězdnou oblohu bez planet. Modrá obloha znamená obloha bez oblaků, tedy bez něčeho zajímavého, dynamického. Je-li během dne jasno, máme tendenci odvracet zrak jinam než k obloze – alespoň během dne. Mnohdy se naopak mlčky těšíme na noc, kdy budeme moct provětrat naše dalekohledy. Čas od času je ale na místě ocenit i krásu jasné modré denní oblohy. Podobně jako zeleň na zemi i modrá na nebi v nás vyvolává pocit klidu a pohody. Pocit, že je vše právě tak jak má být.

Halové jevy
18. února 2021
Halové jevy vznikají lomem světla v malých ledových krystalcích vznášejících se v atmosféře. Oblouku na obrázku o poloměru 22° se říká „malé halo“ a jedná se o poměrně běžný jev, protože zde není vyžadována žádná specifická orientace ledových krystalů, ve tvaru šestibokých sloupečků. Vlevo a vpravo od Slunce, na vnější straně malého hala, ve stejné výšce nad obzorem, se nachází tzv. „boční slunce“, neboli „parhelia“. Někdy se parhelia jeví jako výrazně duhově zbarvené červeno-modré skvrny, přičemž červená barva je vždy blíže ke Slunci. Skvrna v horní části oblouku malého hala se nazývá „dotykový oblouk“, nebo též „tangenciální oblouk“. I tento oblouk bývá někdy duhově zabarvený s červeným okrajem na straně ke Slunci. Všechny halové jevy na tomto snímku jsou poměrně časté a svědčí o tom, že jemná subtilní oblačnost je v tomto případě složená nikoliv z vodní páry, ale z ledových krystalků. Jasná centrální skvrna Slunce je protnutá kondenzační čárou od letadla, které se nacházelo v mnohem větší výšce, než cirrovitá oblačnost kouzlící halové jevy. Svědčí o tom stín, který kondenzační čára vrhá na oblačnost pod sebou a který je patrný jako tmavé podtržení kondenzační čáry.   

Slunce zapadající
24. února 2021
Modrá obloha nám však nevydržela dlouho a po pár dnech nastoupilo opět poněkud ponuré období ranních i večerních inverzí. Dělali jsme si legraci z toho, že přestože právě pozorujeme v dalekohledu v pozoruhodných detailech téměř 400 000 km vzdálený Měsíc, pouhým okem nedohlédneme ani na necelých 6 km vzdálený Stražovják. Tak silná byla někdy inverze začátkem nautického soumraku a ráno ještě mnohem silnější. Během dne se i ty nejbližší nízké kopce jevily jako vzdálené hory, když se rozptyl světla na částicích v atmosféře projevil významněji než obvykle. I pár set metrů vzdálené kopce byly někdy modré tak jako bývají téměř 40 km vzdálené Pavlovské vrchy. Výjimkou nebylo ani úterý 24. února. Výrazný ‚opar‘ nízko nad obzorem jsme si vysvětlovali zvýšenou vlhkostí vzduchu. Jak se ale ještě téhož dne ukázalo, na zhoršené viditelnosti se přinejmenším podílel také prach původem ze Sahary, který byl zaznamenán z vícera lokalit ve střední Evropě. Možná, že svou roli sehrál i prach z erupce sopky Etny. V důsledku přítomnosti velkého množství prachu v atmosféře se obloha okolo zapadajícího slunce jeví zakalená a zapadající Slunce, i když stále poměrně vysoko nad obzorem, není tak oslnivé jako obvykle. Je naopak příjemné na pohled, jako když se díváte přes ne příliš hustou vrstvu mlhy. Snad by bylo možné zaznamenat i sluneční skvrny, pokud by byly dostatečně veliké. Snadno se při pohledu na žluté Slunce vžijete do role cestovatele v poušti a trošku to připomínalo i západ Slunce na Marsu.