Meteoléto končí, meteopodzim začíná…

/ 30.08.2020 /

24. června 2020 proběhl přechod shelf cloudu následovaný deštěm. Těšili jsme se na příchod bouřky, ale nic moc z toho nebylo. Panorama shelf cloudu bylo pořízeno z Archlebova, srážky padaly hlavně severně od nás nad lesem za Ždánicemi. Ale pohled to byl parádní.

„Pravou americkou supercelu“ lidé fotili jižně od Židlochovic 26. června 2020. Také tam natropila pěkné kroupy, velké jak pingpongáče. Na radaru začala být konvektivní buňka patrná od 15:40. Bouřka z ní vyrostla asi až za hodinu. Mířila přímo na nás. Nebo to tak alespoň chvíli vypadalo. Když jsem jí v 18:30 vyjížděl naproti, byla ještě daleko, ale že bylo slyšet hřmění, nenechal jsem nic náhodě. Bouřkový oblak tehdy dosahoval výšky 17 km! Kovadlina s doprovodnou oblačností mamma (na fotografii) se nad nás nasouvala už několik hodin před výjezdem, avšak jádro samotné se příliš nepohybovalo. V dalších hodinách nakonec bouře proklouzla mezi Ždánicemi a Brnem. Vzdálenou blýskavici bylo možné ze Ždánic spatřit ještě po desáté hodině večerní.

Po přechodu fronty 29. června 2020, kdy lehce zapršelo, se udělalo moc pěkně. Tak pěkně, že mě sluníčko vyhnalo ven zkusit vyfotografovat Alpy ze Strážovic. Skutečně byly vidět, ale velice velice slabě a to jen úpatí hor východně od Schneebergu. Schneeberg samotný vidět nebyl, pravděpodobně zde byla oblaka nebo příliš vysoká vzdušná vlhkost. Nejnižší vlhkost vzduchu bývá zimě, kdy se Alpy fotografují nejlépe - pak si na ně opět políčím. Když jsem se vracel ze Strážovic, u odpočívadla jsem raději přibrzdil, kdyby mě cestou něco zaujalo. A skutečně. Přes Ždánice se při zapadajícím Slunci právě táhl přízemní oblak. Vítr jej vyhnal dál na východ, aby zde překročil silnici vedoucí do Bučovic. Nazývá se stratus fractus silvagenitus. Je to poměrně málo rozsáhlý oblak, spíše utržek oblaku, jenž obvykle tvoří celou oblačnou vrstvu. Oblak silvagenitus vzniká výparem a opětovnou kondenzací srážek dopadnuvších na lesní porost. Podobných oblaků menšího rozsahu je na snímků vícero.

Večer 29. června 2020 jsem vyrazil fotit NLC na své oblíbené místo na odpočívadle nad Věteřovem a cestu mi zkřížila mlha. Normální člověk by to otočil a jel jinam. Nahoře na kopci bylo naštěstí pěkně bezmlžno. Jak si tak pochvaluji, že mi Měsíc osvětluje krajinu, s obdivem pozoruji nejvyšší "noční svítící" mezosférickou oblačnost na Zemi nad přízemní mlhou, která zalévá Ždánice. Ve 23:05 jsem zahlédl i meteor poblíž Saturna a Jupitera nad Stražovjákem (dle radiantů ve Stellariu to mohla být červnová Scutida nebo Bootida nebo možná sporadický). NLC odeznívají, mlha se utváří i v mé bezprostřední blízkosti a já už jdu pomalu k autu. Rázem kolem mě projel kamion s rozsvícenými snad všemi světly, které má - a to co následovalo mě uchvátilo. Mlha za mnou se rozzářila a kolem mého stínu se utvořila velice výrazná fogbow a gloriola, ohybové jevy vznikající na kapičkách mlhy zhruba stejných rozměrů. Během dvou až tří vteřin to bylo pryč, ale já i kamioňák jsme z toho asi byli u vytržení. Jinak frekventovaná silnice č. 54 je teď na Kyjov uzavřena a musí se objíždět, takže si představte, že je noc a ještě menší provoz než obvykle a já bych si to rád vyfotil, ale ono žádné auto nejede! Takový optický úkaz je velmi prchlivý a roli hraje každá vteřina, protože jakmile se velikost vodních kapiček "rozejde" do různých rozměrů, duha už se neutvoří. Asi jsem měl co do činění s právě vznikající mlhou, kdy se nad silnicí utvářely kapičky zhruba stejné velikosti. Navíc se jev pohybuje spolu s jedoucím zdrojem světla, takže na klikaté silnici se to fotí velmi obtížně. Jako další zdroj světla se nabízel Měsíc, ale ten byl na to moc slabý a nevhodně situovaný. Napadlo mne zapnout dálková světla u svého auta, tak jsem šel k autu a cestou jsem se zaposlouchal, jestli něco nejede, že bych příležitostně zkusil něco vyfotit. První pokus neslavný, při druhém průjezdu se mi nakonec povedlo alespoň část fogbow zaznamenat (viz foto), ale nemám dost široký ani dost světelný objektiv a celé je to rozmázlé pohybem svítícího auta. Na fotce je vidět při levém horním okraji poměrně jasný difuzní oblouk mlžné duhy a pod ním slabší barevné podružné oblouky. Těsně kolem mého stínu je pak gloriola, barevné prstence stejné podoby jako další ohybový jev, korona, který se utvářel na obloze kolem Měsíce. Přes veškerou snahu už se mi experiment zopakovat nepodařilo, ani když jsem se s autem vydal probádat hlubiny Věteřova zalité mlhou.

Přízemní mlha se 30. června 2020 ráno plazila terénními nerovnostmi jako had, kterého z dálky pozoruje statný jelen s parožím. Jelen však nebyl opravdový. Mám na mysli keř v popředí. Mlžné moře, které Moravu v okolí Ždánic jakoby znovu dočasně zaplavilo, vypadalo tak, jak tomu bylo naposledy v době třetihorního miocénu před šestnácti miliony lety.

Ve středu 1. července 2020 se ukázaly krásné krepuskulární paprsky při zapadajícím Slunci, když bylo ještě nad obzorem. Fotografie byla pořízena z Archlebova. Než jsem dorazil na kopec, už se bohužel vytrácely.

V noci 5. července 2020 rozzářila oblohu nad Ždánicemi mezosférická "noční svítící" oblačnost, na kterou v létě často upozorňujeme. Ovšem tuto noc měla oblaka takový rozsah, jaký nemá ve střední Evropě obdoby. Oblaka bylo možné spatřit poměrně vysoko nad severním obzorem již před půl desátou, jen necelých 30 minut po západu Slunce. V dalších deseti minutách se oblaka objevila i pouhých 20° nad jižním obzorem, což je při naší zeměpisné šířce nevídané! Takový pohled se naskytne spíše obyvatelům Skandinávie. Nejsme si vědomi žádných podobných celooblohových výskytů nad ČR. V souvislosti s tím, že se často uvádí, že historických záznamů výskytů této oblačnosti není mnoho (objevují se až po roce 1885) se lze domnívat, že podobných případů u nás bylo v předchozích letech zdokumentováno minimum, pokud vůbec nějaké. Možná jsme byli svědky historické události. S nástupem nautického soumraku oblaka postupně zjasňovala až nakonec i svým jasem překonala loňský případ, který se odehrál v den letního slunovratu. Poté oblaka postupně slábla a mizela z dohledu. Největšího jasu a nejkrásnější struktury oblaka dosahovala nad severozápadním obzorem, kde také vydržela svítit přinejmenším do jedenácté hodiny.

14. července 2020 se mi ve 13:00 hodin poštěstilo ulovit cirkumhorizontální oblouk. Tento úkaz je u nás větší vzácností než NLC. Podle stránek https://www.atoptics.co.uk/halo/chafreq.htm je tento jev z naší zeměpisné šířky pozorovatelný jen něco přes 200 hodin z celého roku (vždy kolem poledne v pár týdnech kolem letního slunovratu). I když není vyloučeno, že se může utvořit i v noci pod úplňkem (pár fotek jsem viděl, osobně se mi nikdy nepoštěstilo).

Zapadajícím Sluncem nasvícené bouřkové vnady vyfotografované 28. července 2020 z Archlebova směrem nad Ždánický les. Tento snímek zachycuje velmi populární typ oblaku mamma (někdy též mammatus), který se utváří nejčastěji na spodní části bouřkové kovadliny (Cumulonimbus capillatus incus). Nalezli bychom jej však i na nebouřkových oblacích a vyfotografován byl dokonce i na srážkových pruzích. Utváří jej vodní kapičky různých velikostí v důsledku sestupného proudění chladného vlhkého vzduchu v jejich okolí. Přesný mechanismus vzniku tohoto oblaku však dosud není znám.

Bouřková oblaka Cumulonimbus nejsou jediná, která jsou schopna na obloze vytvářet tvar kovadliny nebo hřibu. Pravá bouřková kovadlina (incus) se utváří v nejvyšším troposférickém patře, kde se vodní kapičky mění v ledové krystalky, které kovadlině propůjčují charakteristický vláknitý vzhled. Oblak při vertikálním růstu naráží na tropopauzu (vrstvu teplotní inverze), kdy je pro něj snazší se rozprostřít do svého okolí než-li stoupat výše do stratosféry. Oblak poté roste spíše horizontálně a utváří se charakteristický vzhled ploché kovadliny. Na přiloženém snímku vidíme nad střechami budov tmavou základnu kupovitého oblaku nízkého patra (Cumulus), která v horní části snímku přechází v zhruba oválnou "pseudokovadlinu", která leží ve výšce asi čtyř kilometrů - ve středním patře troposféry. V této výšce byla meteostanicí v Prostějově naměřena izoterma. Nemuselo se tedy ani jednat o teplotní inverzi a oblak jí využil a rozprostřel se horizontálně do svého okolí, místo aby pokračoval ve vertikálním růstu. Namísto očekávané vláknité kovadliny se tak utvářel kupovitý oblak středního patra (Altocumulus), který vznikl horizontálním rozvojem kupovité oblačnosti nízkého patra troposféry (Cumulus) - oblak se nazývá Altocumulus cumulogenitus.

Málokterý oblak umí vykouzlit tak pěkné červánky jako Altocumulus. Jedná se o kupovitý oblak středního troposférického patra (Altocumulus), který na obloze nejčastěji utváří ploché nesouvislé vrstvy (stratiformis) s mezerami, ve kterých je vidět modrou oblohu (perlucidus). Na snímku z večera 27. srpna 2020 jsou zachyceny dvě vrstvy této oblačnosti nad sebou (duplicatus), z nichž ta nižší se jeví jasně červená a ta vyšší je spíše tmavá. Níže položená vrstva v pravé části snímku je i pravidelně zvlněna (undulatus). Obvykle je Altocumulus tvořen vodními kapičkami, které se za nižších teplot mohou měnit v ledové krystalky. Oblak je pak spíše směsí přechlazených vodních kapiček a ledových krystalků. Pokud jsou krystalky vhodně orientovány vůči pozorovateli, můžeme kolem zapadajícího Slunce pozorovat halové jevy. Například halový sloup jako v levé části snímku.

Koncem srpna pronikal do Evropy chladný polární vzduch a nad Střední Evropou se opakovaně utvářely studené fronty přinášející nové bouřkové situace. Blesková aktivita vrcholila v nočních hodinách, a tak jsme se letos na Kyjovsku poprvé dočkali i blízkých blesků doprovázených hromy, ne jen vzdálených tichých blýskavic. Postupující oblačnost nám však 29. srpna 2020 bohužel překazila sobotní večerní pozorování, při kterém bychom mohli i pouhým okem sledovat konjunkci Měsíce s Jupiterem a Saturnem.