Meteojaro 2021

/ 07.06.2021 /

Počínaje 1. březnem a konče 31. květnem proběhlo meteorologické jaro. Sice poněkud chladnější, než u uplynulých několika letech, ale to tehdy snad prakticky ani žádné jaro nenastávalo a rovnou jsme ze zimy přešli do léta. To letošní jaro se však na výsost vydařilo, byl dostatek vláhy a ani na Jižní Moravě nebyl 1. května problém najít rozkvetlou třešeň. Podle trávníků, které byly sytě zelené ještě počátkem června bylo jasně vidět, že letošní meteorologické jaro si příroda užívala. Připomeňme si toto překrásné meteoobdobí několika momentkami ze Ždánic a okolí. Meteoúlovky pořídili Petr Hykš a Karel Trutnovský.

Námraza na autě

2. března 2021, Ždánice

Že by zmrzlé duny v okolí polární čepičky na Marsu? Či snad detail povrchu Pluta, nebo některého z ledových měsíců Jupitera a Saturna? Kdepak. To jen v noci z prvního na druhého března bylo jasno, mrzlo, a přitom se na chladných místech otevřených obloze vytvářela zrnitá a krystalická námraza tvořící bílé trsy a vláknité struktury. Třpytivá křehká krása zimních skel bývá někdy skutečně pozoruhodná a je občas úplná škoda, když ji musíte ze skel auta oškrábat.

Halové jevy na nízkém cirrostratu

9. března 2021, 14:00, Ždánice

Po delší odmlce jsme se hned začátkem meteorologického jara dočkali poměrně bohaté ukázky halových jevů. Během asi dvou hodin jsme pouhým okem zaznamenali 22° halo, výrazný horní dotykový oblouk, Parryho oblouk, parhelium, parhelický kruh (na snímku) a koncem pozorování i cirkumzenitální oblouk. Po upravení bylo na snímcích patrné i 120° parhelium (jasnější bod v levé části parhelického kruhu na snímku) a supralaterální oblouk. Na některých místech v republice zaznamenali někteří pozorovatelé i poměrně vzácný Wegenerův oblouk. Zajímavé je, že halové jevy se na tomto oblaku vyskytly v době, kdy klesl z 9 km naměřených dopoledne na asi 4 km. Výšku základny ve středním troposférickém patře naměřilo vícero stanic právě v době celorepublikového výskytu halových jevů (13:00-15:00), takže se zdá, že krystalky vznikly nebo se zorientovaly až od určité výšky. Do té doby jsme žádné halové jevy nezaznamenali. Právě podle výšky základny byl tento oblak něterými meteorology označen jako altostratus, avšak oblak odpovídal definici oblaku cirrostratus. Jednalo se zkrátka o oblak vysokého patra, který později klesl do patra středního.

Fotografie byla upravena tak, aby byly halové jevy výraznější.

Tangenciální dotykový oblouk

9. března 2021, Ždánice

Tvar tohoto jevu závisí na výšce Slunce nad obzorem. Když je Slunce nízko nad obzorem, jsou ramena oblouku sevřená a tvoří tvar širokého "V". S rostoucí výškou se rozevírají a když je Slunce asi 32° nad obzorem spojí se horní větve oblouku se spodními, takže mohou vytvořit veliký ovál, který se nahoře a dole dotýká kruhu malého hala. V místě horního a spodního dotyku oblouků s halem bývají tyto oblouky nejjasnější. Podle tvaru horního dotykového oblouku na této fotografii lze odhadnout, že Slunce bylo asi 25° nad obzorem.

Fotografie byla upravena tak, aby byly halové jevy výraznější.

Halové jevy na nízkém cirrostratu

9. března 2021, 15:00, Ždánice

Zpočátku bylo vidět především malé halo a výrazný horní dotykový oblouk s Parryho obloukem. Ke konci pozorování bylo na snímku zachyceno také parhelium, cirkumzenitální oblouk a supralaterální oblouk (snímek výše). Z počátku dominovaly v oblacích ledové krystalky tvaru sloupečků, z nichž některé měly Parryho orientaci (sloupečky padaly jednou z šesti obdélníkových stěn 'napřed'). Slabý parhelický kruh a 120° parhelium dokládá i výskyt krystalků tvaru destiček.

Cumulus fractus radiatus fluctus

16. března 2021, Archlebov

Říká se, že být dobrým fotografem znamená být na půl úvazku meteorologem. Vývoj počasí totiž často vede ke vzniku zvláštních světelných podmínek, které mohou vykouzlit zajímavé scény, například barevnější západy slunce. To by se dalo říct i o 16. březnu, kdy byla obloha z části zatažena oblačností středního patra a jakmile slunce sestoupilo nízko nad obzor, kde bylo poměrně jasno, získala krajina okolo i oblačnost naoranžovělé odstíny. Po obloze se pohybovala také natrhaná nízká oblačnost typu cumulus fractus radiatus. Bylo velmi větrno, a tak se tato oblaka vyvíjela velmi dynamicky. Občas bylo možné na jednom z nich pozorovat Kelvin-Helmholtzovu nestabilitu v podobě víru (fluctus), který vzniká na střihovém rozhraní dvou vrstev pohybujících se vůči sobě různou rychlostí. Pestřejších barev, než jsou na snímku patrné, se nakonec fotograf nedočkal, ale možná to tak bylo lepší, protože právě v tento den zapomněl dobít baterie do foťáku - tento úkaz nastává maximálně jednou za deset let.

Sluneční halo

28. března 2021, Ždánice

Halové jevy se nad ždánickou hvězdárnou znovu ukázaly koncem března a také koncem května. To byl pozorovatelný zdaleka nejběžnější halový jev – sluneční halo s poloměrem 22°. Tak jasné a kompletní halo jako v těchto dnech se však vidí málokdy.

Oblaka altocumulus lenticularis

30. března 2021, Ždánice

Málokdy se nám poštěstí zpozorovat tak krásně vyvinutou čočkovitou oblačnost jako právě tohoto dne. Oblaka altocumulus lenticularis bylo možné pozorovat několik hodin nad jižním až západním obzorem. Naposledy se v takovéto parádě a nad stejnou světovou stranou tato oblaka ukázala 16. března roku 2017, tedy skoro přesně před čtyřmi lety. Vznik oblačnosti tohoto druhu je spojován s kondenzací vodní páry za závětrnou stranou terénních nerovností, jakými jsou například hory nebo kopce. Snad bychom tedy mohli vznik těchto oblaků spojovat s vrchovinou Ždánického lesa. Tuto domněnku podporuje fakt, že po celu dobu pozorování vanul poměrně silný vítr právě od zmíněné vrchoviny. Ve středním patře troposféry tomu však mohlo být jinak.

Stratocumulus stratiformis opacus mamma

5. dubna 2021, Ždánice

Stratocumulus jsou oblaka nízkého patra troposféry se základnou nejvýše ve dvou kilometrech. Typ stratiformis opacus vytváří rozsáhlou vrstvu po celé obloze, přes kterou neprosvítá slunce. Někdy se na nich může zformovat doprovodná oblačnosti mamma, která se spouští ze základny dolů a nabývá zajímavých oblých tvarů. Bohužel, tato podívaná trvala jen několik málo minut, což může být spojeno se silným větrem, který toho dne panoval. Na snímku jsou tato doprovodná oblaka již spíše v rozpadu. Stratocumulus stratiformis mamma jsme ze Ždánic naposledy pozorovali dne 22. října 2017, kdy bylo možné pozorovat, jak se sbíhají směrem k obzoru (typ radiatus). Na letošním snímku žádné přednostní uspořádání patrné není.

Cirrocumulus lenticularis undulatus radiatus

27. dubna 2021, Žarošice-Silničná

Oblaka sbíhající se k obzoru jsou nesmírně fotogenická. Ve skutečnosti se pohybují ve stejném směru a jejich sbíhání nad obzorem je pouze dílem perspektivy – (ne)sbíhají se podobně, jako například železniční koleje. Na snímku výše se po obloze pohybuje oblačnost vysokého patra (cirrocumulus), která má podobu čočkovitých oblaků (lenticularis), které jsou místy zvlněny podobně jako čeřiny (undulatus) a zdánlivě vybíhají z jednoho bodu u obzoru (radiatus).

Cirrus

27. dubna 2021, Ždánice

Cirrus je velice subtilní oblak vysokého patra složený výhradně z ledových krystalků. Právě na tomto druhu oblačnosti zpravidla vznikají různé halové jevy (boční slunce, kruhy, oblouky…), přičemž Slunce i Měsíc tento typ oblačnosti zpravidla bez problémů prosvítí. Když jsou krystalky dost velké na to, aby mohly začít padat, proudí někdy dolů, přičemž se dostanou do větru, který je roztáhne do dlouhých vláken, mnohdy zakončených kudrnou (na obrázku „cirrus uncinus“). Jindy vytváří cirrovitá oblaka celé závoje, které pokrývají značnou část oblohy, ale vzhledem k tomu, že se jedná o skutečně velmi subtilní oblačnost, člověk může nabýt dojmu, že se jedná o krásný slunečný den i když je vlastně skoro zataženo. Kromě cirrovité oblačnosti je na obrázku zachyceno též několik kupovitých oblaků spodního patra. Cirrovitá oblaka se vyskytují také v atmosférách jiných planet, např. na Marsu, nebo na Neptunu.

Irizace oblačnosti

27. dubna 2021, Ždánice

Nedaleko oslnivého slunečního kotouče je občas možné pozorovat výrazné perleťové zabarvení oblaků. Rozklad bílého slunečního světla na barvy vzniká ohybem a interferencí na kapičkách oblačné vrstvy. Většinou irizace obarvuje jen okraje oblaků, avšak pokud je oblak dostatečně subtilní, mohou se podmínky sejít tak, že celý oblak připomíná olejovou skvrnu na nebi.

Věžovitý cumulus congestus

15. května 2021, Ždánice

Při zakreslování slunečních skvrn jsme museli vzít často za vděk i oblohou, která byla skoro zatažena. Nejeden návštěvník hvězdárny by si asi klepal na čelo: ‚To chcete zakreslovat skvrny na Slunci při takovém počasí?‘ Obloha byla zatažena oblaky středního patra altocumulus stratiformis seskupenými do vrstvy, skrz které slunce prosvítalo dostatečně na to, abychom se této činnosti mohli věnovat, dokud se obloha nezatáhla úplně. Právě ve chvíli, kdy již pozorovatel vyhodnocoval zákres, se obloha začala dramaticky měnit. K oblačnosti středního patra se začaly zvedat věžovité oblaky cumulus congestus ze spodního patra, poháněné teplými vzestupnými proudy. Ten nejpůsobivější z nich je zachycen na přiloženém snímku.  Tato oblaka jsou jedním z ukazatelů atmosférických podmínek přívětivých pro formování bouří. Tolik nezbytný vertikální růst bylo možné sledovat pouhým okem, tak silné vzestupné proudění oblaka živilo. Později se však unavil a rozvoj oblačnosti přestal být tak dramatický. Přesto se ale v odpoledních hodinách na Moravě zformovalo několik pulsních bouří, které na radaru vyrostly během několika málo desítek minut prakticky ‚z ničeho‘. Okolí ždánické hvězdárny se však vyhýbaly.

Duha nad oblakem cumulonimbus capillatus incus virga

20. května 2021, Archlebov

Obloha v květnu se někdy zahalila do šedé deky, ze které celý den pršelo, a na které nebylo příliš co obdivovat. Slunce přes horizontálně rozsáhlou oblačnost typu nimbostratus vůbec neprosvitlo. Tyto dny s vytrvalým deštěm byly naštěstí střídány dny, za kterých jsme mohli na jinak poměrně jasné obloze pozorovat mohutný růst nízké oblačnosti a vertikálně mocné bouřkové oblaky typu cumulonimbus. Ikdyž se jednalo jen o přeháňky, v mezerách mezi nimi slunce dobře prosvítalo a díky tomu se na dešťových kapičkách vytvořila i duha. Klene se nad Archlebovem, nad kterým je patrný bouřkový oblak cumulonimbus, již ve stádiu rozpadu. Jeho svrchní část má vláknitý charakter (capillatus) a tvarem připomíná kovadlinu (incus). Ze základny oblaku vypadávají srážky, které nedosahují povrchu země (virga). Napravo je v dáli vidět podobný oblak, pod kterým se část duhy jasně rozzářila. Svědčí o větším množství srážek, které již dosahují povchu země (praecipitatio). Zbytek duhy vznikl na dalším takovém oblaku, který se právě posouval nad pozorovatelem. V levém horním rohu vznikla i duha druhého řádu.

Slunce před Sluncem

21. května 2021, Ždánice

Když se mezi Slunce a Měsíc dostane naše planeta Země, vzniká zatmění Měsíce. Když se Měsíc dostane před Slunce, vzniká zatmění Slunce. A když se před Slunce ozdobené halovým kruhem dostane Slunce, vzniká zajímavá momentka ze Ždánické hvězdárny :-).

Stratocumulus lenticularis duplicatus

24. května 2021, Nížkovice

Letošní květen byl na naše poměry poměrně chladný. Zvykli jsme si na letní počasí, proto nás mohlo překvapit, že jaro bylo deštivé a chladné. Jak již bylo řečeno, po většinu května byla obloha zatažena nízkou vrstevnatou oblačností typu stratocumulus. Jen málokdy se udělalo opravdu jasno nebo polojasno. Málokdy se vytvářela izolovaná kupovitá oblačnost nízkého patra cumulus. V málokterém dni jsme mohli nad všemi světovým stranami obdivovat vývoj bouřkových oblaků cumulonimbus. Upomínkou nadcházejícího léta a snad i bouřkových situací byl oblak zachycený na fotografii výše. Nápadně připomíná návějový oblak cumulonimbus arcus utvářející se na čele postupující bouře. Oblak se však pohyboval směrem zleva doprava, nikoli směrem k pozorovateli a v tento den zde ani žádné bouřkové oblaky nebyly. Na snímku je čočkovitý oblak nízkého patra (stratocumulus lenticularis), ve kterém se jednotlivé čočkovité vrstvy několikrát opakují (duplicatus).