Meteojaro 2020

/ 08.06.2020 /

Ždánická hvězdárna od Věteřova, 14. dubna 2020.

Jde jaro do léta… Astronomické léto sice letos začne až těsně před půlnocí 20. června, přesněji ve 23 hodin a 44 minut, avšak meteorologické jaro nastalo již v pondělí 1. června. Na jižních svazích ždánického lesa se příroda probudila k novému životu, vykvetly koberce květin, ozelenily se stromy, na hvězdárně bylo zachráněno ptáče pěnkavy obecné, které vypadlo z hnízda, a rovněž zde byl spatřen překrásný exemplář nočního motýla Saturnia pavoniella (martináč podobný).  Ohlédněme se za meteoúlovky, které objektivem svého fotoaparátu zachytil během jarních měsíců náš spolupracovník Petr Hykš a začtěme se do popisků, kterými své fotografie doprovodil:

Dne 25. března 2020 se na obloze vystřídalo během patnácti minut tolik čočkovitých oblaků, kolik jsem neviděl za celý loňský rok. Jeden oblak vedle druhého, jeden nad druhým. V tomto případě se nejspíše jednalo o poměrně běžná čočkovitá oblaka cirrocumulus lenticularis. Čočkovitá oblaka jsou doménou všech tří troposférických pater. Cirrokumuly patří mezi ty nejběžnější. Obloha byla jinak blankytně modrá a čirá, bez jediného náznaku mlhavé vysoké oblačnosti.

Když jsem právě sledoval nesmírně fotogenickou varietu duplicatus s jemnou irizací na okrajích, periferně jsem zahlédl v blízkosti slunce oblak, který vypadal přesně jako olejová skvrna na nebi. Prakticky po celé ploše hrál oblak perleťovými barvami. Právě kondenzoval z vodní páry v soustavu přibližně stejně velkých ledových krystalků, kolem kterých se ohýbalo světlo a vzájemně spolu interferovalo než nakonec vstoupilo do mého oka a do objektivu fotoaparátu. Oblak se stával stále více mohutným. Všiml jsem si, že na oblacích v okolí také vznikaly tmavé útvary připomínající varietu lacunosus. Tu si lze představit jako díry v oblacích vznikající propadáním chladného vzduchu cestou nejmenšího odporu. Při bližším pohledu však uvidíme spíše "květákovité" útvary spouštějící se ze základny oblaku, které spíše připomají varietu mammatus. Nevím jak si je vysvětlit. Už jsem je viděl na vysoké oblačnosti a na kondenzačních stopách letadel. Patrně budou mít co dělat se sestupnými proudy.

Halový sloup nad (i pod) vycházejícím Měsícem se ukázal kolem druhé hodiny ranní dne 11. května 2020 (už za dosti pokročilého Měsíce, fáze 83%). Fotografie byla pořízena v Archlebově.

14. května 2020 nastal čarokrásný západ Slunce. Mocná difuze rozptýlila v atmosféře naší planety krátkovlnnou složku slunečního světla a odmodralé Slunce pak zpoza obzoru zažehlo oblaka nad západním horizontem. Den umíral, noc se rodila a nad hlavou nám zářilo „lávové nebe“.

Mezi 21. a 22. květnem byla chladná, jasná noc a jasno bylo i po většinu následujícího dne. Od jedenácté hodiny dopolední se na obloze utvářela oblačnost kupovitého rázu s plochu základnou. Jednotlivé oblaky byly uspořádány do nesouvislé vrstvy. Byly to typické beránky druhu cirrocumulus stratiformis a po obloze se roztahovaly tak, jak to nejčastěji dělají altokumuly. Tyto mráčky beránky se objevily 22. května 2020 před jedenáctou hodinou dopolední. Stratiformní cirrokumuly na fotkách dělají trochu dojem altokumulů, ale naštěstí se místy drobí na maličké beránky, takže o jejich vysoce troposférické nátuře snad není pochyb.

Když beránky přecházely před Sluncem, tu a tam se rozzážily barevnou irizací, která někdy nabývala i pravidelné koncentrické podoby - korony. Stačilo zakrýt Slunce prstem a v beráncích se objevila překrásná barevná korona. Naštěstí však mráčky nekašlaly ani nevydávaly žádné jiné pochybné zvuky a ani jiné příznaky pandemie jsem nepozoroval. Akorát je doprovázel pyl, který se na fotkách projevuje jako třpytivé bílé tečky. Jistě by se na nebi utvořila i pylová korona, ale alergik jako já její krásu plně nedocení. Pyl a já nejsme kamarádi. Když je jeden venku, druhý utíká dovnitř - ale uznávám, že bych se mohl alespoň ohlédnout za Sluncem a jev náležitě zdokumentoval alespoň přes mé sítnice. Raději si počkám na koronu bez pylu, a to klidně až do zimy. 

Pak obloha znovu spěla k úplnému vyjasnění. Po oblacích středního a nízkého patra nebylo ani známky. O půl druhé se po celé obloze začaly utvářet oblaky cirrocumulus lenticularis. Každý z nich pokrýval značnou část oblohy. 

Svého maxima dosáhly kolem druhé hodiny a poté se začaly rozpadat. V blízkosti Slunce se oblačnost zdobila krásnou difrakční duhou, která však byla dobře patrná pouze pokud si člověk odstínil oslnivý jas naší nejbližší hvězdy.  

Na oblačnosti bylo možné také pozorovat drobné kruhovité útvary připomínající varietu lacunosus. V příštích hodinách se zdálo, že se obloha znovu zcela vyjasní, ale ještě před pátou hodinou se zcela zatáhlo ne příliš fotogenickou oblačností cirrostratus nebulosus. Je to škoda, jinak by se nám nabízel pohled na krásnou konjunkci Venuše a Merkura. 

V neděli 24. května 2020 jsme se dočkali příchodu první letošní pořádné bouřkové struktury. V průběhu dne se tvořily časté přeháňky. Konvekce jela na plné obrátky, obloha byla vždy polojasná, takže ohřívání povrchu jelo o 106 (ha! autobusová linka Brno-Kyjov). Jeden cumulus congestus střídal druhý, a to by nebylo ono, kdyby se neukázala i nějaká bouřka. Kolem půl osmé večerní jsem z okna zahlédl nad severozápadem přibližovat se oblak a za ním srážky, podobal se návějovému (shelf cloudu). Nebyl ale nijak zvlášť vyvinutý. To nad lesem, tam už to byl typický shelf. Neváhal jsem ani vteřinu a nasednul do auta. Potřeboval jsem lepší výhled. Z auta jsem jen viděl, jak krásně nasával přízemní vlhkost, která, stoupaje nad čelo bouře, kondenzovala a utvářela charakteristické "vousy" táhnoucí se od země šikmo nad oblak, proti směru jeho pohybu. Nasávač jeden! Srážky postupovaly rychle a "nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo", nevěděl jsem kudy kam. Cestou do Ždánic a do Bučovic bych sice oblaku zkřížil cestu a možná bych jej předhonil a nafotil jej z dobrého úhlu, ale těžko bych hledal místo s výhledem, kde by se dalo zastavit. Dojel jsem na oblíbenou vyhlídku nad Věteřovem, která ale, coby nejvyšší bod v okolí, nebyla vhodně zvolenou pozorovatelnou. Ale právě odtud dopadl snímek nejlépe. No a po zastavení a cestou domů už jsem si jen užíval déšť. 

Antikrepuskulární paprsky se utváří vždy na opačné straně, než kde právě svítí Slunce. Že pozorujeme světlé paprsky (a ne jednolitě osvětlenou plochu), to jen díky tmavým zónám mezi paprsky, které představují absenci světla. Paprsky světla od sebe oddělují zóny stínu, které vrhá oblačnost - typicky to bývají vysoko sahající, bouřkové oblaky, čímž se zároveň vysvětluje, proč lze tento typ paprsků pozorovat především v létě, kdy vrcholí bouřková sezóna. Obvykle je pozorujeme až za soumraku - pozorovat je na jasně modré obloze, když je Slunce 18° vysoko, není zrovna běžné. Sbíhají se pod obzorem v antisolárním bodě přímo naproti Slunci, který byl v tomto případě 18° pod obzorem. Proto se sklon paprsků na snímku příliš neliší. Kdyby již Slunce zapadalo, antisolární bod by byl těsně nad východním obzorem a paprsky by se k němu sbíhaly ze všech směrů. Kolem antisolárního bodu se vine i duha, takže lze oba jevy vyfotografovat společně. Za hranicemi se tomuto jevu přezdívá "rainbow wheel". Častěji na obloze zahlédneme paprsky v bezprostředním okolí Slunce, jenž se nazývají krepuskulární. Za výjimečných podmínek lze na obloze spatřit oba typy paprsků, které se vzájemně dotýkají. Tato fotografie byla pořízena 25. května 2020.

Čelo bouře 26. května 2020. Mám pocit, že to naše Česko, to je krajina pro přírodovědce jako stvořená. Území je to poměrně malé, ale geologicky neobyčejně rozmanité, živé přírody tady máme taky dost a zároveň je tady takové počasí, že jsou spokojeni jak nadšenci denní, tak i noční oblohy. Pro přírodovědce-pozorovatele je to takový malý ráj na Zemi. A já mám takový dojem, že Ždánice, se svým Ždánickým lesem a ždánickou jednotkou s Pálavskými vrchy, jsou v jeho centru.