Astroúlovky z doby koronavirové

/ 11.05.2020 /

Kromě Slunce a Měsíce je Venuše jediným vesmírným tělesem, které dokáže vrhnout stín viditelný očima. K jejímu zahlédnutí je však potřeba dost tmavé bezměsíčné nebe a stanoviště co možná nejméně zasažené světelným znečištěním. A právě takovéto podmínky poskytla kopule ždánické hvězdárny 20. března 2020. Venuše stála po celé jaro vysoko na večerním nebi.

Venuše, podobně jako Měsíc mění na nebi fáze. Je to tím, že obíhá po bližší orbitě ke Slunci než Země a my tak můžeme tuto planetu spatřit z její denní i noční strany. Na jaře 2020 se navíc nacházela velmi vysoko nad obzorem, což znamenalo, že její obraz je jen málo poškozen refrakcí a chvěním zemské atmosféry. Tato fotografie ukazuje srpek Venuše 28. března 2020. Fotografie byla složena v programu Autostakkert ze 750 snímků pořízených apochromátem 120/900.

31. března 2020 byl Měsíc úžasný. Tato fáze je asi nejlepší k pozorování povrchu našeho kosmického souseda a na jaře se navíc nachází z večera vysoko na obloze. Byly krásně nasvícené struktury a seeing byl nejlepší z poslední doby. Měsíc byl focený před desátou večer.

Horní snímek pořídila posádka kosmické lodi Apollo 10, spodní vznikl 31. března 2020 na ždánické hvězdárně, jako vybraných 20% z 1,5 min. videa, které pořídil Petr Hykš. Ukazuje okolí brázdy Ariadaeus (viz kosočtverec), širokého údolí táhnoucího se v délce přes 200 km. Vlevo od ní se nachází další lineární struktury které nejsou zlomy, ale lávové tunely s propadlými stropy. Na jedné z nich je výrazný kráter Hyginus - není impaktního, ale vulkanického původu. Pokud se skutečně jedná o kalderu jak píše jeden z internetových zdrojů, pak by měl vzniknout propadnutím vrcholu sopky do magmatického krbu. Právě odtud pak nejspíš vytékala láva a hlodala si cestu tuhými horninami. Lávový tunel s kráterem uprostřed se nazývá Rima Hyginus.

Kometa C2019 Y4 ATLAS, vyfotografovaná 1. dubna 2020 nad ránem. V první polovině noci nebyla příliš nápadná, ale když přestal svým světlem rušit Měsíc, bylo od 3:50 do 4:50 hodin pořízeno 122 snímků s expozicemi 30 sekund.

Rozhraní světla a stínu po měsíčním disku pokročilo a překrásně vykreslilo okolí valové roviny Clavius o průměru 225 km. Uvnitř Clavia se nachází oblouk postupně se zmenšujících kráterů, které se výborně hodí k ověřování rozlišovací schopnosti menších dalekohledů. V levém horním rohu se nachází 85 km veliký kráter Tycho s nápadným středovým vrcholkem. Při tomto šikmém osvětlení se nezdá nijak výjimečný, avšak za úplňku se jedná o jednu z nejnápadnějších světlých struktur se soustavou paprsků táhnoucí se napříč celým Měsícem.

Venuše se v březnu, dubnu a květnu dostávala do největšího lesku a patřily jí všechny jarní večery. Na hvězdárnu volali lidé, co to tak jasně svítí nad západním obzorem… Začátkem dubna se Venuše navíc pohybovala v sousedství otevřené hvězdokupy Plejády, známé též jako Kuřátka. Nejkrásnější pohled nabízelo zorné pole triedru. Tento obrázek vznikl jako kompozice fotografií z 2. 3. a 4. dubna 2020. Další podobné dostaveníčko nastane prakticky přesně za osm let.

To nejkrásnější na všech třech uplynulých dnech byl pohled do dalekohledu. Ten vizuální vjem vám žádná fotka nedokáže reprodukovat. Vjem, kdy v zorném poli vidíte desítky různě jasných, náhodně uspořádaných a mihotajících se hvězd a na okraji planetu v podobě velmi jasného "půlměsíce", který se ani nehne. Měsíc zářil tak oslnivě, že zbarvil temnou oblohu do modra a spolehlivě osvětloval krajinu Ždánického lesa. Město samotné září vlastním světlem. A stejně tak světlo v kopuli, které jsem využil pro projekci stínu pozorovatele, jenž byl zároveň fotografem. Snímek nám bude připomínat setkání objektů na obloze v období izolace.

Noc ze 7. na 8. dubna byla nejsvětlejší v celém roce. Byl superúplněk a na nebi svítil neobyčejně jasný Měsíc, věrný průvodce naší planety. Astronomové jej příliš v lásce nemají, protože za úplňku přesvítí prakticky všechny slabší objekty, natož když je ještě k tomu v přízemí. Ale jednou za čas stojí za to se zastavit a pokochat se jeho krásou. Měsíc je se svými moři, horstvy a krátery ozdobou našeho nebe, bez něj bychom neměli úžasná zatmění měsíční, ani sluneční a bez něj bychom zde na Zemi nemohli žít…

Úplňkový Měsíc nás v dalekohledu oslní. Většina lidí má rádo spíše jeho první čtvrť a náměsíčníci též čtvrť poslední. Přesto však i tento superúplněk dokázal být velice zajímavý. Celá měsíční krajina se jevila zářivá a velice plochá, až na oblast kolem jižního měsíčního pólu - (viz https://www.hvezdarnazdanice.cz/novinky-a-clanky/cas-pro-naseho-kosmickeho-souseda.html).

Zahlédl jsem, že si někteří astro-fotografové hrají s fotkami Měsíce a dělají z nich mapové projekce. Tak jsem neodolal a vyzkoušel jsem si to na letošním dubnovém superúplňku. Lamberova válcová ekvivalentní projekce je dělaná pomocí programu WinJUPOS. Není na ní přitom nic těžkého. Stačí mít snímek celého Měsíce a znát datum a čas pořízení snímku a dva parametry fotoaparátu a dalekohledu. Pak už se obraz vycentruje a naškáluje na simulaci a zbytek už program zařídí.

Fantasticky je patrné východo-západně protáhlé Mare Crisium. Na východním okraji vykukují také Mare Marginis a Mare Smythi a Mare Australe, která jsou na samotném snímku těžko patrné...

Slunce je ve velmi hlubokém minimu své aktivity. Ve fotosféře se jen velmi zřídkakdy objeví nějaká menší skvrnka, nicméně v chromosféře, vrstvě vznášející se nad fotosférou, se pořád něco děje. Například 9. dubna 2020 ozdobila okraj slunečního kotouče tato pěkná protuberance. Na snímku je rovněž patrné, že celá sluneční chromosféra připomíná hladinu rozbouřeného moře.

Rok 2020 je poměrně úrodný na komety. Druhá z komet, kterou bylo možné v době koronavirové spatřit i v Sometu 25x100 byla kometa C2017 T2 Panstarrs. Jak název napovídá, také tuto kometu objevil robotický dalekohled. Fotografie komety byla pořízena ze ždánické hvězdárny 19. dubna 2020.

Lyrida v Letním trojúhelníku 22. dubna 2020. Když odrobinka z komety, která kříží dráhu naší planety, vletí do atmosféry, nakrátko zazáří a lidé potom říkají, že vidí „padající hvězdu“. Jedná se však o meteor, tělísko centimetrových rozměrů, právě zanikající ve výšce kolem 100 km nad zemí. Z geometrických důvodů je výhodné pozorovat „meťasy“ ve druhé polovině noci, nebo až nad ránem. Mateřskou kometou této Lyridy je dlouhoperiodická kometa C/1861 G1 (Thatcher) s oběžnou dobou 415 let. Lyridy jsou známy již přibližně 2 600 let.

Mezi nocí a dnem 22. dubna 2020. Na konci noci září nad hlavou letní souhvězdí. Nad obzor se již vyhoupl jasný Jupiter, kousek vlevo od něj Saturn a těsně nad vysílačem Kraví hora svítí načervenale Mars. Severovýchodní obzor již začíná žhnout přicházejícím dnem, přesto však jsou stále patrné světelné kopce od Kyjova a dalších obcí. Ve střední Evropě již bohužel nenajdeme místo, které by nebylo zasažené světelným znečištěním, přesto však na tom ždánická hvězdárna ještě není tak špatně. Chraňme si noční tmu, podobně jako chráníme vodu. Potřebujeme ji stejně naléhavě a to nejen kvůli hvězdářům, ale kvůli přírodě samé.

Do třetice krásná jasná kometa, tentokrát C2019 Y1 ATLAS. Byla fotografovaná v noci z 23. na 24. dubna 2020 od 23:35 do 0:20 hodin, zpracováno 76 light frames a 18 dark frames (RAWy) v programu DSS. Kometa má nápadný ohon a je rovněž patrné o kolik se během necelé jedné hodiny posunula mezi hvězdami.

Jarní měsíce jsou ideální pro lov co nejužšího srpku Měsíce. Ekliptika svírá poměrně velký úhel s obzorem, a tak i velmi mladý Měsíc se nachází relativně vysoko na obloze. Tento srpek si sedl na drát 24. dubna 2020 a jeho stáří bylo necelého 1,5 dne.

Popelavý svit Měsíce můžeme za příznivých meteorologických podmínek zaznamenat i pouhým okem. Nejlépe je tento jev patrný za soumraku. Ale proč je vedle oslnivého, úzkého měsíčního srpku vidět i zbytek Měsíce? Inu, světlo ze Slunce se odráží nejen od Měsíce, ale i od Země, která je vždy v inverzní fázi vůči fázi Měsíce. V tuto chvíli bychom z Měsíce viděli Zemi téměř "v úplňku". Popelavý svit pozorujeme, když velká část světla odraženého od Země dopadá na povrch Měsíce a odtud se odráží zpět k Zemi do oka pozemského pozorovatele. Můžeme tak zaznamenat i svit Sluncem přímo neosvětlené části Měsíce. Na fotografii jako je tato, můžeme sledovat i detaily na povrchu noční strany našeho souputníka. Překvapivý je zejména kráter Aristarchus - jasný světlý bod uprostřed velké tmavé oblasti Oceánu bouří, jenž na fotografii najdeme "na dvanácté hodině". Nápadný kráter s paprsky v levé spodní části Měsíce je Tycho. Snímek byl pořízen 25. dubna 2020.

Poslední superúplněk roku 2020 vyšel na 7. května. Ten den se sešlo pár kvalitních náhod. Slunce zapadalo tak akorát - obloha byla stále dost světlá. Měsíc vycházel na vhodném azimutu. Panovalo výborné počasí. A Měsíc byl také Zemi blíž než obvykle - nacházel se jen o 6000 km dál než při letošním nejpříznivějším superúplňku v dubnu. Květnový superúplněk nebyl tedy proti tomu dubnovému už tak "super", ale světelné podmínky byly daleko lepší. Byla už větší tma, a proto je Měsíc oproti obloze krásně kontrastní. Zároveň bylo ještě dost světla na to, aby byla vidět krajina kolem Věteřova. Foceno z archlebského Petrovce na dobře vytipovaný azimut, cca 116°.

A ještě jedna zajímavost. Každý hvězdář dobře ví, že když je Měsíc nízko na obzorem, atmosféra jej zplošťuje. Je to způsobené refrakcí, která obrazy nebeských těles jakoby „nadzvedává“. Všimli jste si ale toho, že když se obrázek otočí o 90°, tak se toto zploštění zdá mnohem výraznější? Možná to má co dělat s tím, jak mozek zpracovává informace. Zajímavý jev, že?