Astronomická zima v hledáčku Petra Hykše

/ 20.03.2020 /

Začalo astronomické jaro. Dne 20. března 2020, v 04:50 hodin protnul střed slunečního disku nebeský rovník, nastala rovnodennost a skončila astronomická zima. A stejně, jako jsme se před třemi týdny, když začalo meteorologické jaro, ohlédli za meteorologickými úlovky našeho spolupracovníka Petra Hykše, můžeme si nyní prohlédnout několik jeho astroúlovků z uplynulého astronomického období.

Vedle cirkumpolrní části, viditelné po celý rok, je hvězdná obloha rozdělená na čtyři velké části – jarní, letní, podzimní a zimní. Jedná se vždy o tu část hvězdného nebe, která je v dané roční období viditelná z večera. Počátkem zimy proto ještě zdobí oblohu i podzimní souhvězdí, mezi které patří Perseus. Právě zde se nachází překrásná dvojitá otevřená hvězdokupa, tvořená mladými hvězdami, označená v katalozích NGC 884 (Chí Persei) a NGC 869 (h Persei). Snímek byl pořízen 2. ledna 2020 dalekohledem Newton 150/750.

Další z charakteristických objektů podzimního hvězdného nebe je Velká galaxie v Andromedě M31. Tento hvězdný ostrov, čítající řádově půl biliónu hvězd, se nachází ve vzdálenosti přibližně 2,5 milionů světelných let a jedná se o nejvzdálenější objekt, který lze v přírodě sledovat jako mlhavou skvrnku volným okem. Na tomto snímku z 2. ledna 2020, pořízeným dalekohledem Newton 150/750, se podařilo Petru Hykšovi zachytit i temná oblaka mezihvězdné látky a spirální strukturu galaxie.

Pro zimní hvězdnou oblohu je nejvíce typické souhvězdí Orion. V meči tohoto bájného lovce se nachází nápadná Velká mlhovina v Orionu M42, kolébka hvězd. Z tohoto oblaku plynu a prachu se totiž tvoří hvězdy, díky kterým sama mlhovina svítí, tak trochu jako výbojka. V zorném poli dalekohledu spatříte očima pouze šedavý oblak, avšak snímek Petra Hykše prozradí, že barva této mlhoviny je, díky hojně se vyskytujícímu vodíku, načervenalá. Snímek byl pořízen 2. ledna 2020 dalekohledem Newton 150/750.

Jakou má Měsíc barvu? Většina lidí by odhadla, že bílou. I Karel Kryl zpíval v jedné ze svých písní, že „… na nebi Měsíc jako „koláč s tvarohem…“. Kdybyste však měli v ruce měsíční kámen, zjistili byste, že je skoro úplně černý, asi jako asfalt! Měsíc totiž odráží jen asi 12% slunečního světla. Když se budete snažit, odhalíte různé zajímavé barevné odstíny v některých světlých oblastech i v měsíčních mořích, napovídající různé chemiské složení hornin. Velká oválná skvrna poblíž rozhraní světla a stínu se nazývá „Moře jasu“ a můžete si všimnout, že je o poznání světlejší, než „Moře klidu“, které na něj navazuje z jižní strany a jehož bazalty jsou nabohacené titanem. Naoranžovělá pevninská kůra pak indikuje horniny bohatší železem. Snímek byl pořízen 2. ledna 2020.

Nejbližší planeta ke Slunci se jmenuje Merkur. Přestože je Merkur znám už ze starověku, je nesnadné jej pozorovat, protože velice často zaniká ve sluneční záři. Pouze občas nastanou příhodné podmínky k jeho pozorování, to když ekliptika svírá velký úhel s obzorem a současně je Merkur úhlově daleko od Slunce. Takovéto podmínky nastaly v únoru 2020, kdy bylo možné Merkur pozorovat na večerní obloze, takže jej mohli spatřit i návštěvníci naší hvězdárny, mnozí poprvé v životě. Tento snímek pořídil Petr Hykš za soumraku 8. února z Archlebova.

28. února byl Měsíc ve fázi relativně úzkého srpku, přesto byl na nebi patrný celý měsíční kotouč. Pokud byste v té době stáli na tmavé straně Měsíce, nad hlavou by vám zářila jasná Zeměkoule. Mnohem větší a mnohem jasnější než Měsíc na potemnělé pozemské obloze. Navíc by Země byla téměř v úplňku, do úplného kruhu by jí zbývalo pouze tolik, jak veliký je na srpek Měsíce. Sluneční světlo se tedy nejprve odrazí od Země, potom od Měsíce, abyste jej mohli zahlédnout jako tzv. popelavý svit Měsíce. Tento zajímavý snímek pořídil Petr Hykš pomocí apochromátu 120/900.

Slunce bylo začátkem roku 2020 v hlubokém minimu své aktivity. V zářivé fotosféře lze jen výjimečně spatřit nějakou drobnou skvrnku, většinu času je tvář Slunce naprosto čistá. Nicméně na ždánické hvězdárně je k dispozici i dalekohled zobrazující chromosféru, sluneční vrstvu, která se vznáší nad fotosférou a kde se prakticky pořád děje něco zajímavého. Dne 3. března se Petrovi Hykšovi povedlo zachytit pěknou protuberanci, výtrysk plazmatu uvězněný v magnetickém poli Slunce, veliký jako několik Zeměkoulí vedle sebe.

Jeden z nejnápadnějších kráterů na přivrácené polokouli Měsíce se jmenuje Koperník. Měřeno od hřebene okrajových valů má průměr 93 km a hloubka kráteru je kolem 3,8 km. Středové vrcholky mají výšku asi 1200 m nade dnem kráteru a terasy kráterového valu svědčí o dávných sesuvech. Pokud bychom se 3. března 2020 nacházeli v tomto kráteru, zažili bychom měsíční ráno. Slunce by bylo nízko nad obzorem a velice zvolna by stoupalo. Při šikmém osvětlení vrhají všechny nerovnosti dlouhé stíny, které vykouzlí dojem neobyčejně plastického reliéfu, terén se zdá být více členitý, než doopravdy je.

O několik dní později Slunce vystoupalo vysoko nad krajinu obklopující kráter Koperník a stíny zmizely. 8. března 2020 se měsíční povrch zdál být plochý a jediné, co bylo dobře patrné byly světlé a tmavé plochy. Kráter Koperník je obklopen soustavou paprsků, které vznikly vyvržením materiálu při dopadu kosmického tělesa a vzniku samotného kráteru. V levé spodní části obrázku je 32 km veliký kráter Kepler, rovněž obklopený nápadnou soustavou paprsků. Tuto astrofotografii pořídil Petr Hykš pomocí apochromátu 120/900, snímky zpracoval pomocí programu Autostakkert.

Ozdobou březnové večerní oblohy byla planeta Venuše. Říká se jí také Večernice a v tomto období se po setmění nacházela neobyčejně vysoko nad obloze. Podobná situace nastane zase až za osm let. 8. března 2020 si dala Venuše dostaveníčko s planetou Uran, tzv. konjunkce. Planeta Uran je relativně slabý objekt, na hranici viditelnosti volným okem, ale kterou lze snadno najít v triedru. Venuše v těch dnech fungovala jako dobré přírodní ukazovátko. Mozaika byla pořízena apochromátem 120/900.

Detailní pohled na Venuši. Někdy se říká, že tuto planetu ještě nikdo nikdy ze Země očima přímo neviděl. Jak je to možné? Vždyť Venuše se 8. března 2020 jevila očima jako neskutečně jasná hvězda a při pohledu do dalekohledu bylo možné spatřit její fázi. Část denní a část noční strany. Jenže samotná planeta je schovaná pod neprůhlednou vrstvou bílých oblaků. Na Venuši je trvale zataženo a povrch není v dalekohledu vůbec vidět. Tento obraz pořídil Petr Hykš pomocí apochromátu 120/900, snímky zpracoval pomocí programu Autostakkert.

Východ úplňkového Měsíce 9. března 2020. Měsíc se nacházel v docela netypické pozici, se skvrnou Moře nepokojů přímo nahoře. Ten den nastal superúplněk, protože se Měsíc nacházel současně vpřízemí. Za soumraku měl měsíční kotouč nápadně načervenalou barvu, způsobenou intenzivním rozptylem krátkovlnného světla při průchodu mocnou vrstvou atmosféry, a jevil se opravdu veliký. Ve skutečnosti je však tento jev jen optickým klamem související s našim subjektivním vnímáním světa.

Ne vždy se astronomické pozorování vydaří. 9. března 2020, když nastal první z letošních superúplňků, se ještě za soumraku přihnala oblačnost a než se Měsíc vyhoupl nad ždánickou hvězdárnu, koupal se v oblacích. Další letošní jarní superúplňky vycházejí na 8. dubna a 6. května. Měsíc bude večer vycházet prakticky se zapadajícím Sluncem a na stmívající se obloze se bude krásně lesknout. Nízko nad obzorem se Vám možná bude také jevit veliký jako „kolo od vozu“, ale věřte, v podstatě se jedná jen o optický klam. Velikost měsíčního kotoučku se na nebi během noci skoro vůbec nemění.

18. března 2020 ráno před východem Slunce, nízko nad jihovýchodním obzorem, bylo možné spatřit na malém kousku oblohy pěkné seskupení hned tří planet a couvajícího srpku Měsíce. Měsíc byl u této skupinky planet jen na krátkou návštěvu, ale když polohu planet sledujete po několik dní, můžete si všimnout, jak se zejména Mars posouvá zprava doleva k Jupiteru a Saturnu a jak je nakonec na obloze mine. Člověk úplně cítí, jak se Sluneční soustava pohybuje. Samotné planety Jupiter a Saturn se k sobě velmi těsně přiblíží letos těsně před Vánocemi a vytvoří „Betlémskou hvězdu“.